Mongolské střípky

Psala jsem článek do časopisu pro ženy, který ale zkrachoval dřív, než mi ho stačili vydat :-) Tak alespoň takhle ho vytáhnu na světlo boží, protože já nerada plním písmenkama šuplíky.

Jednoho dne v létě roku 2006 mi volal manžel: "Co bys říkala Mongolsku?". Vzhledem k jeho profesi jsem podobný dotaz čekala, přesto mě jméno země vyvedlo z míry. Bydleli jsme tehdy v malém středočeském městečku v domku se zahradou. Vašíkovi byly dva roky a Jírovi šest měsíců. A v souvislosti s Mongolskem se mi vybavil pouze Čingischán a poušť Gobi.
V polovině května roku následujícího jsme přistáli v Ulánbátaru. První setkání s městem byl šok. Odlétali jsme z rozkvetlých jarních Čech a najednou jsme se ocitli v zaprášeném šedivém městě, kde poryvy ledového větru zvedaly hromady špíny a odpadků a metaly nám je do obličeje. Polehoučku jsme se seznamovali z okolím našeho bydliště. Při objevných výpravách jsme naráželi na dětská hřiště s prolézačkami, z nichž se odchlipovaly zrezivělé kusy plechu a trčely dráty. Zem pokrývala téměř souvislá vrstva nedopalků a střepů. Moje děti se s nadšením rochnily ve špíně a já se děsila, co za strašné nemoci chytí. Hledali jsme alespoň kousíček zeleně. Ale jednak bylo ještě moc brzy, jednak v Ulánbátaru padly stavební horečce za oběť téměř všechny parky a ty stromy, které čirou náhodou přežily, vypadaly žalostně.
Ale nic není jen černé nebo bílé. Po třech letech je všechno snažší. A není to jen tím, že bychom si zvykli. Ne nadarmo se říká, že Mongolsko má čtyři tváře - léto, zimu, Ulanbátar a venkov. Právě v létě a na výletech za město jsme našli tu krásnější tvář Mongolska. Tu, která člověka chytí a už nikdy nepustí. Tu, která mi bude už vždycky chybět, ať zakotvím kdekoliv. Zjistili jsme, že Mongolsko rozhodně není jen Gobi. Jsou to krásná stepní údolí, kde voní tráva tak silně, až z toho bolí hlava. Jsou to březové háje a borové lesy. Jsou to stáda krav, koz a ovcí. Jsou to polodivocí koně, kteří se zjeví a za chvíli stejně náhle zmizí. Jsou to průzračné řeky a osamělé jurty. A hlavně je to prostor, který se zdá být nekonečný.  
Naše denní realita se ale odehrává hlavně v centru Ulánbátaru. Město v sobě nese stopy kočovného národa, sovětské etapy i moderního stavebního rozkvětu, všechno v podivně k sobě neladící směsi. V centru vyrostly desítky betonových výškových budov, z nichž spousta kvůli krizi zůstala nedostavěná. Na okrajích se rozprostírají obrovská jurtoviště, kam se stahují chudí lidé z celého Mongolska v naději na lepší život. Jiné čtvrti zas vypadají jako ruské bulváry lemované řadou obchodů.
Nikdy předtím jsem se nesetkala s takovým dopravním chaosem. Než jsme se naučili vrhat do provozu jako místní lidé, měla jsem pocit, že se nikdy nehnu z naší strany ulice. Mongolové se za volantem chovají stejně jako na hřbetě koně. Ignorují jízdní pruhy, jezdí v protisměru, troubí jako šílenci, nevšímají si semaforů, chodci jako by neexistovali. Pokud potřebujete přejít, nezbývá než vstoupit do silnice a doufat, že auta zastaví. Nejen proto ale většina chodců působí jako by měli sebevražedné úmysly. Stejně jako řidiči si vůbec nevšímají zelených a červených panáčků, přebíhají mimo přechody, přes křižovatky, všemi směry. Nikdy nikdo nechce ani vteřinu čekat. V době denních špiček se doprava absolutně zastaví, a to i přesto že na každou křižovatku nastoupí nejméně jeden policista, který se pokouší automobily pomocí píšťalky řídit. Většinou neúspěšně.
Druhou věcí, na kterou jsem si musela zvykat, bylo nakupování. Rozmazlená z Čech, kdy člověk v jednom supermarketu koupí všechno, co potřebuje, jsem se pomalu učila, kde, kdy a co mohu sehnat v blízkých i vzdálených obchodech. A jakmile jsem si zažila nějaký systém, všechno bylo jinak. Maso se kupuje nejlépe na tržnici. Na dřevěných pultech tu leží obrovské kusy hovězího, vepřového a skopového. Kousek vedle se prodává zelenina a ovoce. Všechno krásně čerstvé. Mléko, kysaná smetana, čerstvý bílý jogurt, to je mongolská tradice. Tyhle výrobky seženete vždy, všude a ve výborné kvalitě. Ale třeba kakao se dalo koupit dlouho jen ve státním obchodním domě. Máslo měsíc nebylo k dostání  vůbec. Když se objevilo máslo, zmizely ovocné jogurty a čokoládové tyčinky, které jsem byla zvyklá kupovat klukům. Mou oblíbenou kávu jsem našla v jednom jediném obchodě, ale tři měsíce po našem příjezdu zřejmě její zásoby nenávratně došly. Sladkou smetanu prodávají jen občas a pouze na dvou místech ve městě. Se šunkou je to podobné. Nakupování je zkrátka dobrodružství. Nikdy nevíte, co přinesete.
Na nákupech si vystačím s pár slovíčky mongolštiny. Naučila jsem se počítat do osmi, umím říct "velký" a "malý", děkuji, "omlouvám se" a "ne". Pro dopravu taxíkem stačí slůvka "doprava", "doleva" a "rovně" (většina taxiků je neoficiálních a je nutné řidiče navigovat). Velká spousta domorodců, především starších ročníků, mluví ruštinou, kterou se stejně jako my povinně učili ve škole. Někteří mladí umí anglicky, ale všeobecně je komunikace problém. Nejvíc mě to překvapilo u lékařů. Najít nějakého dobrého diagnostika, který by zároveň mluvil nějakým světovým jazykem, se rovná zázraku. Většinou je při návštěvě jakéhokoliv zdravotnického zařízení nutností mít s sebou tlumočníka. Zatím všechny drobnější útoky na naše zdraví řešíme úspěšně samoléčbou a lékaře jsme naštěstí potřebovali jen párkrát.
Před rokem se nám narodil třetí syn. V Čechách. Jediná věc, ze které mám totiž v Mongolsku strach, je právě zdejší zdravotnictví. Takže jsem byla nervózní, když jsme se s miminkem vraceli do Ulánbátaru a doufám, že všichni naši kluci mají zdravý kořínek. Některé nemocnice jsou realtivně dobře vybavené díky programům rozvojové pomoci různých zemí, ale málokdo umí s moderními přístroji zacházet, doktoři používají zastaralé lékařské postupy a antibiotika jsou všemocná. Proto lidé s vážnějšími onemocněními často létají raději do Číny. Navíc jako cizinci jsme coby pacienti neoblíbení, pokud by se "něco přihodilo", mohly by z toho být nepříjemnosti.
Ve městě příliš zábavy není, zvlášť během dlouhé  zimy, která trvá od října do dubna a pro malé děti už teprve ne. Kdo chce, může do muzea přírodní historie, kde kromě vycpané zvěře pamatující mnohem lepší časy, mají i kostry dinosaurů. Za zmínku stojí i intelektuální muzeum až po střechu nacpané tisící hlavolamů z celého světa nebo muzeum mongolských tradičních kostýmů. Během sovětské éry byla zbourána většina klášterů, ale několik jich ve městě přeci zbylo. Například Gandan s obrovskou zlatou sochou Budhy, kde moje děti s oblibou krmí hejna holubů, nebo Bogdchánův palác se sbírkou tradičních sošek. Pro děti jsou tu dvě herny s trochu ošoupanými prolézačkami a neustále vybitými autíčky na baterii. Tím jsou zimní možnosti v podstatě vyčerpány, protože při teplotách klesajících běžně na 30 stupňů pod nulou se venku pobývat prostě nedá.
V létě je to něco úplně jiného. Koupí ojetého terénního auta se nám otevřela cesta k poznávání blízkého i vzdálenějšího okolí hlavního města. Bez pohonu na čtyři kola se tu daleko nedostanete. Většina silnic končí pár desítek kilometrů za Ulánbátarem a pokračují coby vyjeté koleje a prašné cesty uprostřed širokých stepních údolí.  Žádné ukazatele směru a mapy jen tak, aby se neřeklo. Na delší výpravy jezdí obvykle alespoň dvě vozidla, pro případ, že by se s jedním něco stalo. Nehoda uprostřed ničeho, kde nejbližší civilizací je 30 kilometrů vzdálená jurta, by mohla špatně dopadnout.
Při cestách krajinou běžně míjíme hromady kamení případně dřevěné konstrukce s modrými, zelenými či žlutými fábory. Takovým posvátným místům se říká ovó a zakládá je láma nebo šaman. Většina Mongolů jsou budhisté, ale silný vliv tu má i šamanismus, takže víra zdejších lidí obé kombinuje. K ovó chodí obyvatelé blízkého i dalekého okolí prosit bohy o zdravá stáda, hodně nadojeného mléka, o štěstí i zdraví. Přinášejí bohům oběti i peníze. Ovó se musí třikrát obejít po směru hodinových ručiček a přihodit na něj kámen. Pak vám budou bohové nápomocni. Člověk si na to zvykne, takže ová, která na cestách míjíme, pravidelně obcházíme, už jen z úcty k místním tradicím, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jen proto. Při naší první dovolené v "mongolské divočině" se nás od začátku držela smůla. Prasklo nám ve stepi kolo, vypadaly téměř všechny šrouby z brzd a klid jsme měli až teprve poté, co jsme si jedno takové ovó pěkně obšlápli a poprosili dobré duchy o přízeň.
Život Mongolů jako přírodního národa je prošpikován mnoha pravidly a tabu, na která musíme v běžném životě i jako cizinci brát zřetel. Když o někoho zavadím nohou, musím ihned "postiženému" potřást rukou. Všechny věci se zásadně podávají a berou pravicí. Na návštěvě v jurtě se musí ochutnat ze všeho, co nám hostitelé nabídnou, abychom je neurazili. Pozor na oheň, je posvátný a nepatří do něj třeba slupky od brambor nebo vyčesané vlasy. Na práh u jurty se nešlape, na klobouky a hlavy se lidem nesahá. A další a další. Sami Mongolové si je nepamatují všechna.
Lidé, především ti žijící na venkově, jsou velice vstřícní a přátelští. Život v těžkých podmínách je naučil pomáhat si navzájem. Pokaždé, když jsme se dostali na návštěvu do nějaké mongolské domácnosti, snažili se hostitelé postarat se o nás co nejlépe. Tím nejmenším, co jsme dostali, byl vynikající čerstvý bílý jogurt, kterému se žádný jiný nevyrovná. Bylo by neslušné se nerevanšovat, proto s sebou vozíme vždycky pár věcí pro "strýčka Příhodu" - vodku pro domácího pána a pamlsky dětem.
Když už jsme u něčeho na zub, tak se budu chvilku věnovat jídlu. Kdybych měla pár slovy popsat mongolskou kuchyni, tak bych určitě řekla, že je velmi výživná, hodně masitá a mléčná a trochu jednotvárná. Životní styl pastevců se za uplynulá staletí příliš nezměnil (když si nebudu všímat solárních panelů vedle jurt...) a jednoduchá kamínka příliš možností k vytváření kulinářských zázraků nedávají. Nejjednodušším jídlem je vařené maso, často skopové nebo hovězí. Další možností je zabalit mleté maso do těsta z mouky a vody a buď vzniklé "pytlíčky" vařit v páře (to se to pak jí jako bůdzy), nebo jako placičky smažit na oleji (chůšůr). V guanzech neboli pouličních jídelnách se servíruje také tsuivan, nudle s masem a zeleninou, nebo totéž ve formě vývaru jako polévka. Občas se nudle vymění za rýži nebo za brambory. Všechno je pro naše jazýčky zmlsané touhou po pikantnostech poměrně málo slané a kořeněné. Mongolové prapůvodně neznají sladkosti. Místo nich odjakživa děti cucaly tvrdý tvaroh, takzvaný árul. Ale odříkaného chleba největší krajíc, takže ve městech se pekárny s všelijakými dorty, roládami a koláči velmi dobře uživí. Čím sladší a čím víc tučného krému, tím líp. Ovoci se tu moc nedá, což je pochopitelné, uvědomíme-li si, že v podstatě všechno se musí dovážet.  
Nesmím opomenout nápoje. Nikoho asi nepřekvapí, že domorodci pijí mléko a to ve všech podobách včetně té zkvašené, které se říká kumys nebo airag. Vyrábí se z kobylího mléka. Alkoholu v kumysu není moc a když se povede, chutná opravdu dobře. Po prvním požití důkladně "pročistí organismus", což jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži. Mléko se lije i do čaje, který se tu ale překvapivě pije slaný. Prý je to to nejlepší na žízeň v horkém létě, ale přiznám se, že já jsem tomuhle pití na chuť nepřišla. Skoro národním nápojem se stala bohužel i vodka, kterou někteří dokážou pít v neuvěřitelném množství.
Mongolsko je země kontrastů. Denně potkáváme na ulici staříky v tradičním mongolském oděvu, takzvaném délu a na druhou stranu slečny v minisukních a  mladíky ve značkových riflích. Není to ale ani tak konflikt starého s mladým - v délech běžně chodí také většina dětí pastevců - spíš obrovský rozdíl mezi Ulánbátarem a ostatní částí země. Hlavní město se žene kupředu jako splašené a zbytek ho nemůže dohonit, ač by spousta lidí velmi chtěla. I proto se jurtoviště za okrajovými čtvrtěmi stále rozrůstají a v Ulánbátaru žije polovina veškeré mongolské populace. Je tu největší koncentrace obyvatel, automobilů, budov, peněz a špíny, zatímco v ostatních částech Mongolska přetrvává pořád duch Čingischána, svobodných pastevců, nekonečného času a vzájemné důvěry. Proto by si žádný návštěvník téhle obrovské země neměl nechat ujít pobyt mimo hlavní město, nocleh v jurtě, jízdu stepí a koupání v řece. To je totiž to pravé Mongolsko.