Sbohem Mongolsko aneb dopis na rozloučenou

Moje milé Mongolsko, teď zrovna jsem na tebe trochu naštvaná, víš? Copak je to normální, aby byl skoro konec dubna a pořád zima? Ale nerada bych psala dopis na rozloučenou ve špatném rozmaru, tak se budu snažit oprostit od počasí a podívat se na náš vztah nezaujatě. Jasně, vím že to nejde, že budu subjektivní. Já jen že poslední měsíce byly dost náročné, pro tebe i pro mě a byla by škoda, kdyby to mezi námi něco změnilo. Protože jinak ty tři roky byly docela fajn, ne? Vlastně můžu říct, že mi budeš dost chybět.

Babi leto v barve mongolske stepi...

Rozhodně mi budou scházet tvoji lidé. Od té doby, co jsme se kdysi dávno s kámoškou při stopování po severní Evropě nasáčkovaly do domku k Dánovi Tomovi a úplně ho vyjedly (a on nás ani nevyhodil ani neznásilnil), jsem si myslela, že nejhodnější lidi na světě jsou Dánové. No a pak taky Turci, ale ono je to dost ošemetné, psát, který národ je nejhodnější, že jo. Zkrátka Mongolové jsou prima. Ti ulánbátarští jsou, řekněme si to na rovinu, krapet zkažení. Ale to říkají Moraváci o Pražácích koneckonců taky. Prostě příliš civilizace má na lidi špatný vliv, s tim nic nenaděláš a zakázat jim ji nemůžeš.
Ale ti venkované, co žijí pořád jako kočovníci, to je jiné kafe. Skoro se mi chce vytáhnout na světlo vizi "ušlechtilého divocha", co jsme se ji učili ve škole. Nechci tvrdit, že jsou Mongolové divoši, neboj. Tak nějak je to spíš o tom, že to pravé lidství tkví v nezkaženosti civilizací. A vůbec, je to celé takové filosoficky složité. Zkrátka chtěla jsem říct, že ti venkovští domorodci jsou takoví ryzí, bezprostřední, obětaví, dobrosrdeční, neskutečně odolní...mám je prostě ráda.
Taky mám ráda naší Sáru, co se ve skutečnosti jmenuje Sarangerel. A přála bych jí, aby měla ta dvojčata a aby ten její Ogi našel slušnou práci a mohli si v domě postavit i koupelnu a záchod. Z chůvy se totiž stala tak trochu kamarádka, víš? A navíc taková, co chodí včas, a to už je co říct.
A zahradník mi bude scházet. Neznáš zahradníka? No ten, co jsem ho opila vodkou a on se pak potácel po zahradě úplně na šrot a halekal na mě "bajšoje spasibo", takže všem bylo jasné, kdo mu tu flašku dal. Je to stoletej dědula (nebo možná ne, třeba je jen upracovanej a má přehnaně rád vodku), co vypadá jako bezdomovec, křičí nadšeně "ahój", kdykoliv vidí naše děti a střihá stromy otřesným způsobem. Ale taky nám v létě pomáhal plnit koupací bazének, zaléval řeřichu a občas i sbíral nedopalky okolo pískoviště. Za to taky dostal tu lahev.
Mám ráda paní učitelky ve školce, protože ony mají zas rády moje kluky. Taky na tu stařenku, co prodává na tržnici kysanou smetanu, nezapomenu. Ani na mladičkou pokladní v supermarketu, která se líbí našemu nejstaršímu. A mohla bych pokračovat.
Budou mi hrozně chybět víkendové výlety za město mezi břízy a modříny. Mám pocit, že na každém větším vršku už budu pořád hledat nějaké to ovó s modrými fábory. Nikdo mi neuvaří pravý mongolský tsuivan a chůšůry. Sice se to snažím naučit, ale prostě to pořád není ono.
Navěky mi v hlavě zůstane uložena čichová stopa mongolské stepi. Vážně, to je tak nádherná vůně, až se z toho točí hlava. To zase jurta kolikrát smrdí jak zmoklý velbloud, ale i na to si jeden zvykne.
Ale víš, co je tu nejúžasnější? Ten prostor. Jedeš, jedeš, jedeš a pořád nic. Jen step a pahorky a sem tam jurta a řeka a nějaký ten lesík. Člověk si tu může snadno připadat jako jediný na Zeměkouli. To se ti v Čechách stát nemůže, tam pořád do někoho vrážíš. A taky ticho...když se ráno probudíš, vystrčíš hlavu ze stanu a slyšíš jen cvrkání lučních kobylek. No a nebo taky chroupání kozích zubů, které přežvykují sušenky, co sis zapomněl večer u ohniště. Jo jo, ta příroda prostě stojí za to. Ale to už jsem někde psala, tak to nebudu meldovat pořád dokola.
Některé věci mi ale tedy fakt scházet nebudou. Třeba tohle město. Nebudu zastírat, že k srdci mi nepřirostlo. Já sice nemám ráda města obecně, protože jsem venkovské děvče, ale Ulánbátar, to je vážně unikát. Nikdy bych tu nemohla žít. Nejsou tu parky, stromy chcípají suchem pod nánosy prachu a špíny, po zemi se válejí vajgly a střepy...když jsme u těch střepů, za celé tři roky mi nikdo nedokázal vysvětlit, proč je jich tolik. Jako kdyby všichni Mongolové programově každou vypitou lahev vodky roztřískali o šutry.
A co ten smrad a smog? Dovedeš s představit, jak je deprimující, když se čtyři měsíce v roce koukneš ráno z okna, na teploměru vidíš mínus třicet a pak už nevidíš nic, protože je venku téměř neprůhledno? Já vím, že jsou to ty jurtoviště na okraji, že kdyby ti lidé netopili, tak zmrznou...ale to se s tím opravdu nedá nic dělat? Prý se tam hážou do kamen i  staré cihly namáčené ve vyjetém oleji. Sice i náš pan prezident si myslí, že ekonomika je nad ekologií, ale abyste tu ekologii vůbec stihli...
Nebo doprava. Nakonec jsem si zvykla, ale povím ti, jednou na to dojedete. Ještě jsem nepotkala chodce, který by čekal na zeleného panáčka. A řidiči? Jako by pořád seděli na koni. Divím se, že jsem škrábla plechy jen třikrát a poprala se jen jednou...No jo, trochu se stydím, česká hysterka jak vyšitá. Ale neměl mi brát ten řidičák! Nedovedeš si představit, jak náročné je naučit tu děti přecházet silnici podle pravidel. Zákonitě je zajímá, proč my čekáme a všichni ostatní se vrhají pod kola. A proč, když naopak jdeme na zelenou, tak nás stejně málem převálcuje náklaďák a ještě při tom troubí.
Ale nejhorší ze všeho je zdravotnictví. Kdybych věděla, jaká je to hrůza, tak bych si tě před těmi třemi lety asi hodně rozmýšlela. No jasně, jsem ovlivněná posledními událostmi. Však víš, třeba ti novorozenci, co umřeli, protože byla v porodnici špína. Jasně, leccos se může stát, u nás se třeba zase novorozenci vyměňují, ale nezlob se, čeho je moc, toho je příliš. Prosím tě, vždyť já slyšela, že si tu lidé jednou za pár let jdou jen tak lehnout do nemocnice a nechají si třeba vyměnit krev. I když to mi zrovna připadá jako nesmysl, kde by se tu tolik krve bralo...leda že by tu jejich zase píchli nějakým jiným nebožákům.
Manžel mi pořád říká, že před třiceti lety v Čechách taky nebylo CRP a taky se dávaly antibiotika i na rýmu. Ale nějak mě to neuklidňuje. Protože nejhorší je, když máš nemocné dítě a nevíš, kam s ním jet, aby mu pomohli. Kdykoliv jsme tu byli u doktora, odešli jsme s několika druhy pilulek a minimálně jedněmi antibiotiky. Předepsané dávkování pro půlroční mimino by přitom odpovídalo dávkám pro dobře urostlého stavebního dělníka. Nikdy nedělali žádné testy, to se tu zkrátka nenosí. Lepší je hned šup nějaký dryják, ať to co nejrychleji zabere. Zkrátka mám pocit, že tady je to primárně orientované na to, aby dítě přežilo. Jestli mu při tom zhuntujeme játra, plíce, ledviny a žaludek, zaděláme na astma a další chronické problémy, to je celkem vedlejší. Prostě pokud chceš vědět, v čem jsi mě nejvíc zklamalo, tak v tomhle.
Ale všimni si, že už vůbec nezmiňuji takové drobnosti, jako neexistenci chodníků nebo šílený šlendriján, kdykoliv někdo něco opravuje. Vzpomínáš si, jak nám v bytě přidělávali bojler na čtyřikrát a neměli ani vlastní šroubovák? Už si taky nestěžuji na ty nákupní složitosti. I když tedy to, že se teď přestala prodávat hrubá mouka, sis mohlo schovat až po našem odjezdu. Ale jinak, když není čtrnáct dní máslo, už mě nerozhodí. A to, že sladká smetana se tu během těch tří let dala sehnat jen dva měsíce, mi taky nevadí. Zas máte skvělou kysanou, tak se to vyrovná. A knedlíky jdou kupodivu uvařit i z hladké, i když jsou pak trochu jak těžítka.
Psala jsem, že nemám ráda Ulánbátar? No nemám, opravdu to byl pro mě po našem příletu šok. Ale třeba ten parčík u muzea Choijin lama mi k srdci docela přirostl. Bylo to první místo, které sice hodně vzdáleně, ale alespoň trošíčku připomínalo klidné zákoutí s trávou a lavičkami. A hlavně fontánkou! Pamatuješ, jak jsem říkala, že jestli do ní budou kluci házet pořád kameny, tak než odjedeme, bude z fontánky ovó? Není. Přestalo je to bavit, vyrostli.
Nebo jediný velký park ve městě, ten, co už vlastně neexistuje, poněvadž se tam staví Disneyland, či co. Vždycky si ho budu pamatovat tak, jak vypadal, když jsme do něj poprvé vnikli. Sice plný odpadků a smutných stromů, ale taky různých pravěkých kolotočů a atrakcí, co s nimi šlo točit i bez elektřiny. Vůbec se mi nelíbí to nové ruské kolo, co tam teď stojí. To staré rezavé a rozvrzané bylo mnohem zábavnější. Vždycky, když vypli proud, poslouchali jsme z pískoviště, jak lidé zajatí nahoře, piští. Tohle bude asi dost nuda, žádný adrenalin.
Když už jsme u toho adrenalinu, aby nás záchranáři málem utopili v rozvodněné řece, to se nám asi taky už nikdy nestane. Nebo kde jinde, než v Gobi, by mohli kluci hledat dinosauří kosti? A vzpomínáš, když nám na první cestě do Bačiretu vypadaly  skoro všechny šrouby z kola a kolem nikde nikdo? Jo, jsi tak trochu země pro dobrodruhy.
A navíc...náš nejmladší tady vznikl. Chvilku jsem dokonce koketovala s tím, že by měl mít nějaké mongolské jméno. Ale ono Temudžin nebo Bátar Hrdoušek by znělo dost blbě. Alespoň jsem mu říkala "moje Mongolče". A protože se vyvíjel na mongolském hovězím, měl po narození přes čtyři kila a všichni si mysleli, že mám cukrovku. Až trochu vyroste, budu mu vyprávět, jak byl zaručeně nejmladší evropský kojenec, co procestoval mongolskou polopoušť a tábořil u jezera Chuvsgul. A že lezl po skalách ještě dřív, než se narodil. Měl by to vědět, co myslíš?
Ale zdá se mi, že už to začíná být moc dlouhé a krapet sentimentální. Nerada bych tady fňukala a psala romány na téma "Nikdy nezapomenu, moje Mongolsko!" I když je to pravda...Píšu sbohem, ale vlastně bych chtěla říct nashledanou. Snad se ještě někdy uvidíme. Přeju ti všechno dobré, ať se ti daří a prosím tě, ty neduhy takzvaně rozvinutých zemí si drž dál od těla. Jsi takové přirozeně pěkné, příliš makeupu ti nebude svědčit. Jasně, už mlčim. Takže....prostě se měj. Tvoje Markéta.

Vyšlo na Baby-café

Všechny moje články o Mongolsku najdete tady a tady