Co mě právě v Číně ničí

Konečně jsem zahlédla v záplavě jiných hadrů stánek s plavkami. " Vy máte krásný bejby! Tak jen pro vás, že máte tak nádherný bejby, to bude za sto osmdesát!" Bože, jak já nesnáším smlouvání! Ale nejsem přeci pitomec, abych na čínském tržišti v Pekingu kupovala klučičí plavky a dvoje plavecké brýle za stejnou cenu jako v Praze v Bílé labuti.

"Sto osmdesát je moc," pípla jsem. Pochod uličkami marketu s batoletem na zádech mě vyčerpal. "Lejdy, potřebujete peněženku? Kupte si peněženku (kabelku, boty, šátek, svetr....)!" Bejby se tváří zpruzeně, protože dostalo jen jedno lízátko a pořád ho někdo tahá za nohu. "Jak moc? Já nabízím dobrou cenu, a to jen proto, že máte tři děti, krásný kluky, jste silná žena!" drmolí prodavačka. Nikdy jsem si nepřipadala tak slabá a strhaná. Musím vypadat strašně. Celá moje přirozenost se kroutí a vzpírá přízemní nutnosti handrkovat se o cokoliv.
"Ne, to je moc," troufám si podruhé. "Tak kolik byste dala?" Hlavou se mi zběsile honí cifry. Holky říkaly, že za plavky dvacku. To je čtyřicet, ale kolik za brejle? "Sedmdesát," pálím od boku. "Óóóó, to je moc málo, víte co, dám vám nejlepší cenu, jenom proto, že mátě tak krásný bejby a jste tak silná žena se třemi syny. Sto padesát!" Mám pocit, že přesně tolik je mi let a přihazuji deset juanů k původnímu návrhu.
Za deset minut odcházím vítězoslavnně s nákupem za 90 juanů. Teda, zvládla jsem to! Moje první smlouvání! Ale tohle že mám absolvovat pravidelně? Kdykoliv budu potřebovat koupit klukům punčocháče nebo sobě kalhoty? Tohle, že bych si měla užívat? Že by mě to snad i případně začalo bavit? Nikdy! Toužím po klidu, pevných cenách a nudících se prodavačkách opřených o pult, které mi zásadně nevnucují, ba ani nenabízejí nikdy nic.
Přeci jen mi ale tenhle pofiderní úspěch zlepšil náladu po dopoledním debaklu s dopravou. Byl to totiž zároveň TEN den, kdy rozechvělá matka (tedy já), odevzdala poprvé své nejstarší dítě mezinárodní vzdělávací instituci a pokoušela se dostat zpět domů. Třímajíc vizitku s "rozsypaným čajem" kódujícím adresu jsem zmateně postávala na rohu hlavní ulice. Poté, co jsem asi čtyřikrát změnila stanoviště a ušmudlaný metař si mě začal podezřívavě prohlížet, se mi podařilo zastavit první taxík. "Ni Hao!" vsunula jsem horní polovinu těla okénkem dovnitř a úsměvem málem rozbila tachometr. Otrávený řidič hodil oko na vizitku, zavrtěl hlavou a šlápl na plyn, takže si málem vzal horní polovinu mého těla s sebou.
Vyjeveně jsem zůstala stát na místě a metař se pohodlněji opřel o vozík s odpadky, aby měl lepší výhled. Stejně jsem dopadla s dalšími třemi taxíky. Začalo se mě zmocňovat zoufalství. Jsem sama uprostřed naprosto cizího velkoměsta. Nevím, ani, kde je sever, a upřímně - i kdybych to věděla, k ničemu mi to nebude. Nemám telefon. Neumím čínsky. I ten metař už zmizel.....U chodníku zastavila motorová rikša čili něco jako motorka s kurníkem vzadu. Bylo mi už všechno fuk. Chtěla jsem domů, do našeho bytu plného ještě stále nevybalených krabic.
Důchodce za řídítky prskoletu se podíval na vizitku, zkušeným hmatem sáhl po kalkulačce a vyťukal cifru. Čtyřicet juanů, dvojnásobek obvyklé ceny. Myslím, že bych kývla, i kdybych měla zaplatit sto a celou cestu běžet za motorkou. Vsoukala jsem se do oplexisklované plechovky a motocykl se s trhnutím rozjel. V tom okamžiku se otevřela i zadní dvířka, takže jsem málem zas rychle "vystoupila". Vozítko se hustou dopravou ve špičce vydalo v protisměru mezi ostatní jednostopá vozidla popojíždějící v pruhu vyhrazeném pro cyklisty a spol. V protisměru jsme strávili značnou část cesty, několikrát jsme se uhýbali ve vzdálenosti asi tři pikometry od protijedoucích vozů a kol. Byla to ohromě zajímavá cesta a ke konci už jsem se soustředila jen na držení dvířek a ven se raději vůbec nekoukala.
První jízdu na prskoletu jsem přežila. Přežila jsem i první smlouvání. Ale tak brzy ani jedno z toho nehodlám opakovat. Nakupovat zatím posílám manžela, který si vzájemné numerické škádlení s asijskými kráskami na rozdíl ode mne náramně užívá. A na zítřejší třídní schůzku vyrazím vyzbrojena mapou raději na kole. Takže kdyby tohle byl poslední článek, který ode mě čtete, vězte, že stále bloudím kdesi v okolí  třetího silníčního okruhu v Pekingu...