Číňani děti nežerou
První den. Prostřední se drží mé nohy a úpěnlivě pláče. Jedna z učitelek zachytí můj zoufalý pohled, vezme kvílejícího nešťastníka do náruče a snaží se ho odervat. Já odlepuji prstíky jeden po druhém z řemene kabelky. Ještě rukáv. Zbaběle prchám...
Třetí den. "Plakal jsi v autobuse dlouho?" "Ani ne, jenom než na mě pan řidič zařval..." Chápu. Řídit v pekingském provozu mikrobus plný dětí z nichž jedno konkuruje hasičské siréně, je nadlidský výkon.
Dvacátý den. "Maminko, dneska jsem ve školce už vůbec neplakal!" "No ty jsi můj šikulka. Poprvé?" "Ne, už podruhé!"
Čínská školka mě při první návštěvě zklamala. Čekala bych, že bude útulná, ale nebyla. Skoro holé zdi, ve třídě zarovnané police s pár krabicemi kostek, místnost na spaní s modrým světlem, které zničí všechny choroboplodné zárodky. "Turecké" záchodky. Oproti té mongolské to byla....no změna. Děti se tu hodně učí. Rodiče jedináčků ve velkých městech se snaží raným vzděláváním vydobýt pro své ratolesti náskok na rozjezdové dráze. Zrovna před pár dny jsem četla v novinách článek o šestiměsíčním kojenci, který už údajně bravurně ovládá velkou násobilku.
Ale paní učitelky nejsou zlé. Také se dovedou na děti smát. I když pro mého tulivého chlapečka s prořízlou pusou jsou možná až příliš "paní učitelky" ve srovnání s mongolskými tetami ze školky, které ho až nekriticky milovaly. Podle rychlosti s jakou chytá cizí slůvka předpokládám, že před Vánoci nám už zazpívá čínskou hymnu. Přeci jen, každý šestý člověk na světě mluví čínsky. Tenhle jazyk má budoucnost, stejně jako angličtina. A i kdyby ne, alespoň nás po návratu domů neošulí v žádné čínské restauraci.
Nejstarší to nemá jednodušší. Můj malý prvňáček. Žádné "máma má maso," ale "come and see the cows" a do toho "ni-hao a xie-xie." Nejradši má tělocvik, jako spousta kluků. Vadí mu, že při plavání holky mohou přes bazén a kluci se musí placatit u břehu. Chutnají mu obědy a občas si nerozumí s paní učitelkou.
Nedivím se mu, já někdy nechápu taky. "Možná by Vašík s Vaší pomocí mohl ke knize napsat komentář?" Jak napsat? Jak komentář? Jak ke knize? Listuju tenkým sešitkem, v němž špaček v červeném klobouku řve na sovu: "Podívej se na to slunce!" a přemítám, co by k tomuhle asi tak mělo napsat dítě, které neumí ještě ani mluvit a tím méně psát rodným jazykem britské královny. Nakonec dáváme dohromady komentář, já ho krasopisně předepíšu na papír a synek s jazykem na hrudi tvoří anglicky do sešitu: "Líbí se mi srandovní ptáci."
Jasně, představovala jsem si to jinak. I když vlastně ani nevím jak. České školky a vlastně i školy znám zatím jen z doslechu. Maminky nejspíš už dneska nemusí vyšívat berušku nebo třešničky na ručník a na pyžámko. Mrzí mě, že si moji kluci ještě nepopovídají se spolužáky, nenajdou mezi nimi tak snadno kamarády. Nejstaršího musím naučit číst a psát česky já, i když bych tenhle závazek byla bývala docela ráda hodila na náš vzdělávací systém.
Je toho na jejich malé hlavičky dost. Je mi jich líto, ale neříkám jim to. Každé ráno jim šeptám do ouška, že jsou ohromně stateční a šikovní. A sama sobě neustále opakuji, že snad opravdu platí ono "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti" a tenhle složitější start se jim jednou v životě vyplatí. A českou hymnu jim zapěju sama.
Napsáno pro baby-cafe
Markéta Hrdoušková
Dny po tajfunu
Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.
Markéta Hrdoušková
Ranní kafe
Stojí tu vedle mě, aby mi pomohla přetvořit myšlenky v písemný projev. Každé ráno už mnoho let (s menšími přestávkami) mě najdete s ní v ruce. A teprve dneska jsem se rozhodla vzdát jí hold. Milovníci čajů, kakaa, rumu i vody prominou, ale miluju svou ranní kávu.
Markéta Hrdoušková
Kdo hraje hry, nezlobí...
Tenhle článek píšu z naštvanosti. A taky trochu z bezradnosti a jako obvykle, když mnou zmítají emoce, z okamžitého popudu. Přiznám se v něm, že jsem nemoderní a zpátečnická. A vůbec mi to není líto.
Markéta Hrdoušková
Beethoven pro popeláře
Řada lidí, když se někam stěhuje, předem se rozhlíží a až podle toho se rozhoduje. To ale my ne. My se nejdřív stěhujeme a pak teprve rozhlížíme. Nebo to zkoušíme dělat zároveň, ale to mám z toho pak hlavu úplně v pejru.
Markéta Hrdoušková
Buchtám vstup zakázán
Když jsem byla sedmileté děvčátko, vzali mě prarodiče na dovolenou do tehdejšího Sovětského svazu k moři. Zrovna v době, kdy se tam konala letní olympiáda.
Markéta Hrdoušková
Až budu volit prezidenta, mami....
Tak máme za sebou první politickou debatu. A to tomu nejstaršímu není ještě ani devět.
Markéta Hrdoušková
Psí podraz
"Jedny ty noviny s psama, prosím!" Kluk ve frontě přede mnou byl tutově prvňáček. Z kapsičky na krku se snažil vyhrabat kapesné. Našel sedmnáct korun a ty noviny stály devatenáct.Vypadal děsně smutně a tak jsem mu ty dvě koruny dala. Vzápětí jsem toho litovala. Za svoje kapesné si odnesl (kromě zpráv o methylalkoholových mrtvých, které, alespoň doufám, číst nebude), dvě samolepky. Na jedné byl zadek z dalmatina.
Markéta Hrdoušková
Pozitivní motivace
Mělo by to prý fungovat mnohem lépe než hrozby a trest. Respektovat je. Promluvit si s nimi, vysvětlit proč a půjde to samo.
Markéta Hrdoušková
Mateřská logistika
Kdysi dávno jsem si myslela, že logistika úzce souvisí s logikou. Že přesun věcí a lidí v čase a prostoru musí podléhat určitým pravidlům.
Markéta Hrdoušková
Proč ta hysterie?
Poslední dva dny masochisticky pročítám diskuse o domácích porodech. Ať se snažím pochopit argumenty i emocionální výkřiky odpůrců sebevíc, pořád mi to neštymuje.
Markéta Hrdoušková
Takové slušné děti
Pravidelně cestou do školy míjíme tři dědoušky. Někdy už za supermarketem, jindy až u přechodu, záleží na tom, jaké zpoždění máme. Jdou a povídají si.
Markéta Hrdoušková
Zlaté české ručičky
Nevím, zda je lepší vyhořet, než se stěhovat. Ale vím, že mnohem horší je přestěhovat se do bytu, který zároveň rekonstruujete. To je akce pro opravdové labužníky.
Markéta Hrdoušková
Porodem to nekončí...
Mluvím o pupeční šňůře. Vypadá to jednoduše. Mimino se narodí, doktor udělá šmik a máme tu nového odděleného člověka. Ale tak to není. Pupeční šňůra zůstává ve virtuální podobě a někdy bývá mnohem pevnější, než ta skutečná. Celá ta dlouhá následující léta se různě natahuje, smršťuje, trhá, uzluje, vyspravuje a nakonec se většinou přetrhne.
Markéta Hrdoušková
Mami, co jsou to kozy?
A to je tahle otázka z mírnějších... "Mami, co je to šukat?" Jsem celkem otevřený rodič. Takže ve svých sedmi letech už moc dobře ví, jak se dělají miminka. Nicméně celý repertoár názvů tohoto procesu jsem mu ještě neodtajnila. Měla jsem nejspíš tušit, že to za mě udělají spolužáci.
Markéta Hrdoušková
Můj největší amígo
Z mateřské školky si toho moc nepamatuji. Matně si vzpomínám jen na obrovský knír pana školníka. Také na koloběžky s nafukovacími koly, o které byla vždycky rvačka a já si ji nikdy nevybojovala.
Markéta Hrdoušková
Píchněte do mě, doktore!
Dosud jsem s alternativní medicínou neměla zkušenosti. Tedy nepočítám-li samoléčbu ošklivého kašle, který mě přepadl před třemi roky na sklonku mongolské zimy ve třetím měsíci těhotenství. Tehdy jsem si v zoufalství nad skutečností, že mongolský doktor mi s vysokou pravděpodobností předepíše nějaký smrtící koktejl v duchu hesla "důležité je přežít zimu, případné následky léčby jsou proti tomu prkotina", přilepila na hruď obklad z hořčice a vypálila si tam obrovský čtverec. Poleptání hořčicí jsem následně léčila medvědím sádlem, které mi manžel přivezl z lovu. Tedy ne, že by skolil medvěda, ale zřejmě se spřátelil s nějakým mongolským lovcem natolik, že ten mu tuto vzácnost a mongolský všelék jako důkaz úcty věnoval. Dodnes věřím, že medvědí sádlo zabralo proti kašli i spálenině. A pokud ne, alespoň mi nezapříčinilo další újmu na těle. Tenhle způsob ošetřování je zřejmě dostatečně alternativní, ale nejsem si tak úplně jistá, zda se dá nazvat léčbou.
Markéta Hrdoušková
Zábava až do vyčerpání
Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou.
Markéta Hrdoušková
Lidi, co se nestydí (fotoblog)
Cvičí, tančí, zápasí, zpívají, hrají pink-ponk, učí se na strunné nástroje, točí mečem nad hlavou. Ráda kolem nich chodím. Ráda je pozoruju. Je na co se koukat. Nikdo se neschovává, když mu něco nejde. Ritan park v srdci Pekingu funguje jako tělocvična, lidová škola umění, divadelní prkna, klub seniorů i mateřské centrum. A všude tam jsou. Lidi, co se nestydí.
Markéta Hrdoušková
Píchni ho, řízni ho, ať mu teče krev!
"Seš mrtvej!" Nejsem!" "Prásk! Tak teď už si!" Fascinují mě klučičí hry. Ať se snažíte, jak snažíte vychovat z nich pacifisty, stejně po sobě budou střílet.
Markéta Hrdoušková
Cvrček kanibal
Náš cvrček ztratil nohu. Byla jsem si naprosto jistá, že ještě před několika dny měl všechny. Propátrala jsem jeho obydlí a hledala jakékoliv pozůstatky připomínající hmyzí končetinu. Nic jsem nenašla.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4337x
Seznam rubrik
Oblíbené blogy
- moje mongolská spolubojovnice
- Jana
- detektivní agentura
- máma právnička
- lékařka v Indii
- Italka k popukání
- romistka
- žena a máma se smyslem pro humor
- paní poetická
- knižní recenzent (mimo jiné)