Ať mají do smrti cejch.
Pak jsem zapomněla. Teď se mi ten šílený pocit vrátil, jen z jiné strany, ze strany rodiče, kerému se ztratilo dítě. Už několik dní se nemůžu zbavit myšlenek na Aniččina tátu a mámu, na jejich bezmoc a zoufalství, které musejí prožívat. Uvědomuji si, jak moc svým klukům lžu pokaždé, když jim slibuji, že je vždycky ochráním. Ale zkuste pěti, šestiletému dítěti natvrdo říct, že to není pravda, že se můžu snažit sebevíc, ale vždycky je tu ta možnost, že je někdo někam zatáhne, ublíží jim, možná zabije...a že já u toho nebudu, neschopná je bránit. Touha po absolutní ochraně svých dětí a ta odporná směs strachu a zklamání z toho, že prostě není možná, to je pro mě černá můra, odvrácená stránka mateřství.
Nesnáším ten pocit, zbavuje mě realistického uvažování. Mám chuť děti zavřít v jedné, nejlépe polstrované místnosti a nikam je nepouštět. Vždyť i když půjdou jen se mnou na nákup, může zrovna na chodník vjet šílený řidič. A co kdybych je pustila na školní výlet autobusem, který nemá dětské autosedačky? Od kdy si můžu dovolit je s klidným srdcem pustit samotné na dětské hřiště, až jim bude 15, 18, 20? Jak jim mám zakázat, aby jednou stopovaly, když já s jejich tátou tak projela půl Evropy?
Strašně moc bych si přála, aby se Anička našla živá.
Chtěla bych, aby existoval seznam deviantů, který by vyšetřování urychlil.
Přála bych si, aby ochránci lidských práv a Úřad pro ochranu osobních údajů pro jednou mlčeli.
Protože právo dětí na bezpečí a život patří k těm nejvyšším, které já znám. Proti němu jsou práva na soukromí či právo na presumpci neviny různých úchylů a násilníků naprosto bezvýznamná. Oni mají spoustu jiných práv, třeba právo se léčit včas, dřív, než udělají něco hrůzného. Pokud ho nevyužijí, ať mají do smrti na čele cejch.
Sobotní doplnění (aneb na co chci ještě odpovědět):
Můj článek je především emotivní výkřik mámy, která se bojí o své děti, žádný morálně-sociologicko-právní rozbor všech pro a proti.
Vycházela jsem z toho, co jsem se dočetla, třeba tady, kde se píše, že "Česká republika stále nemá seznam trestaných deviantů." Pochopila jsem z toho, že pro práci policie neexistuje nic oficiálního, s čím by mohla v takovýchto případech pracovat, i když je mi jasné, že s něčím pracovat musí.
Nikde se nezmiňuji o žádné touze po veřejném seznamu, který by mi umožnil zmrzačit případného pedofilního souseda. Docela by mi stačil neveřejný seznam, který by usnadnil, urychlil vyšetřování.
Rovněž netoužím po seznamu všech občanů s nějakou sexuální diagnózou. Jde mi jen o ty, kteří již ublížili nějakému dítěti a byli za to odsouzeni, jednoduše proto, že nevěřím že odsezením si trestu by se takový člověk měl stát tabulí nepopsanou se stejnými právy jako má jeho oběť.
Vím, že většinu trestných činů na dětech spáchají ti, co se s ním znají, nebo "noví" devianti. Ano mám z toho strach. A vím, že s tímhle se nedá nic dělat. Ale existují recidivisté a není jich zas tak málo. Je mi úplně jasné, že žádný, ať už veřejný či neveřejný seznam trestaných deviantů moje děti neochrání, ale pokud může pomoct policii zavřít tyto lidi (myšleno devianty-recidivisty) někam mimo společnost a zabránit jim, aby si vybrali další dítě z řady, tak prostě žádné proti nenacházím.
Markéta Hrdoušková
Dny po tajfunu
Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.
Markéta Hrdoušková
Ranní kafe
Stojí tu vedle mě, aby mi pomohla přetvořit myšlenky v písemný projev. Každé ráno už mnoho let (s menšími přestávkami) mě najdete s ní v ruce. A teprve dneska jsem se rozhodla vzdát jí hold. Milovníci čajů, kakaa, rumu i vody prominou, ale miluju svou ranní kávu.
Markéta Hrdoušková
Kdo hraje hry, nezlobí...
Tenhle článek píšu z naštvanosti. A taky trochu z bezradnosti a jako obvykle, když mnou zmítají emoce, z okamžitého popudu. Přiznám se v něm, že jsem nemoderní a zpátečnická. A vůbec mi to není líto.
Markéta Hrdoušková
Beethoven pro popeláře
Řada lidí, když se někam stěhuje, předem se rozhlíží a až podle toho se rozhoduje. To ale my ne. My se nejdřív stěhujeme a pak teprve rozhlížíme. Nebo to zkoušíme dělat zároveň, ale to mám z toho pak hlavu úplně v pejru.
Markéta Hrdoušková
Buchtám vstup zakázán
Když jsem byla sedmileté děvčátko, vzali mě prarodiče na dovolenou do tehdejšího Sovětského svazu k moři. Zrovna v době, kdy se tam konala letní olympiáda.
Markéta Hrdoušková
Až budu volit prezidenta, mami....
Tak máme za sebou první politickou debatu. A to tomu nejstaršímu není ještě ani devět.
Markéta Hrdoušková
Psí podraz
"Jedny ty noviny s psama, prosím!" Kluk ve frontě přede mnou byl tutově prvňáček. Z kapsičky na krku se snažil vyhrabat kapesné. Našel sedmnáct korun a ty noviny stály devatenáct.Vypadal děsně smutně a tak jsem mu ty dvě koruny dala. Vzápětí jsem toho litovala. Za svoje kapesné si odnesl (kromě zpráv o methylalkoholových mrtvých, které, alespoň doufám, číst nebude), dvě samolepky. Na jedné byl zadek z dalmatina.
Markéta Hrdoušková
Pozitivní motivace
Mělo by to prý fungovat mnohem lépe než hrozby a trest. Respektovat je. Promluvit si s nimi, vysvětlit proč a půjde to samo.
Markéta Hrdoušková
Mateřská logistika
Kdysi dávno jsem si myslela, že logistika úzce souvisí s logikou. Že přesun věcí a lidí v čase a prostoru musí podléhat určitým pravidlům.
Markéta Hrdoušková
Proč ta hysterie?
Poslední dva dny masochisticky pročítám diskuse o domácích porodech. Ať se snažím pochopit argumenty i emocionální výkřiky odpůrců sebevíc, pořád mi to neštymuje.
Markéta Hrdoušková
Takové slušné děti
Pravidelně cestou do školy míjíme tři dědoušky. Někdy už za supermarketem, jindy až u přechodu, záleží na tom, jaké zpoždění máme. Jdou a povídají si.
Markéta Hrdoušková
Zlaté české ručičky
Nevím, zda je lepší vyhořet, než se stěhovat. Ale vím, že mnohem horší je přestěhovat se do bytu, který zároveň rekonstruujete. To je akce pro opravdové labužníky.
Markéta Hrdoušková
Porodem to nekončí...
Mluvím o pupeční šňůře. Vypadá to jednoduše. Mimino se narodí, doktor udělá šmik a máme tu nového odděleného člověka. Ale tak to není. Pupeční šňůra zůstává ve virtuální podobě a někdy bývá mnohem pevnější, než ta skutečná. Celá ta dlouhá následující léta se různě natahuje, smršťuje, trhá, uzluje, vyspravuje a nakonec se většinou přetrhne.
Markéta Hrdoušková
Mami, co jsou to kozy?
A to je tahle otázka z mírnějších... "Mami, co je to šukat?" Jsem celkem otevřený rodič. Takže ve svých sedmi letech už moc dobře ví, jak se dělají miminka. Nicméně celý repertoár názvů tohoto procesu jsem mu ještě neodtajnila. Měla jsem nejspíš tušit, že to za mě udělají spolužáci.
Markéta Hrdoušková
Můj největší amígo
Z mateřské školky si toho moc nepamatuji. Matně si vzpomínám jen na obrovský knír pana školníka. Také na koloběžky s nafukovacími koly, o které byla vždycky rvačka a já si ji nikdy nevybojovala.
Markéta Hrdoušková
Píchněte do mě, doktore!
Dosud jsem s alternativní medicínou neměla zkušenosti. Tedy nepočítám-li samoléčbu ošklivého kašle, který mě přepadl před třemi roky na sklonku mongolské zimy ve třetím měsíci těhotenství. Tehdy jsem si v zoufalství nad skutečností, že mongolský doktor mi s vysokou pravděpodobností předepíše nějaký smrtící koktejl v duchu hesla "důležité je přežít zimu, případné následky léčby jsou proti tomu prkotina", přilepila na hruď obklad z hořčice a vypálila si tam obrovský čtverec. Poleptání hořčicí jsem následně léčila medvědím sádlem, které mi manžel přivezl z lovu. Tedy ne, že by skolil medvěda, ale zřejmě se spřátelil s nějakým mongolským lovcem natolik, že ten mu tuto vzácnost a mongolský všelék jako důkaz úcty věnoval. Dodnes věřím, že medvědí sádlo zabralo proti kašli i spálenině. A pokud ne, alespoň mi nezapříčinilo další újmu na těle. Tenhle způsob ošetřování je zřejmě dostatečně alternativní, ale nejsem si tak úplně jistá, zda se dá nazvat léčbou.
Markéta Hrdoušková
Zábava až do vyčerpání
Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou.
Markéta Hrdoušková
Lidi, co se nestydí (fotoblog)
Cvičí, tančí, zápasí, zpívají, hrají pink-ponk, učí se na strunné nástroje, točí mečem nad hlavou. Ráda kolem nich chodím. Ráda je pozoruju. Je na co se koukat. Nikdo se neschovává, když mu něco nejde. Ritan park v srdci Pekingu funguje jako tělocvična, lidová škola umění, divadelní prkna, klub seniorů i mateřské centrum. A všude tam jsou. Lidi, co se nestydí.
Markéta Hrdoušková
Píchni ho, řízni ho, ať mu teče krev!
"Seš mrtvej!" Nejsem!" "Prásk! Tak teď už si!" Fascinují mě klučičí hry. Ať se snažíte, jak snažíte vychovat z nich pacifisty, stejně po sobě budou střílet.
Markéta Hrdoušková
Cvrček kanibal
Náš cvrček ztratil nohu. Byla jsem si naprosto jistá, že ještě před několika dny měl všechny. Propátrala jsem jeho obydlí a hledala jakékoliv pozůstatky připomínající hmyzí končetinu. Nic jsem nenašla.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4337x
Seznam rubrik
Oblíbené blogy
- moje mongolská spolubojovnice
- Jana
- detektivní agentura
- máma právnička
- lékařka v Indii
- Italka k popukání
- romistka
- žena a máma se smyslem pro humor
- paní poetická
- knižní recenzent (mimo jiné)