Pro blaho lidu kojící krávy a stříbrný déšť

Žiju v zemi neomezených možností. V Číně se všechno dělá pro blaho lidu, a to je pane nějaká zodpovědnost! Zvlášť když je toho lidu tolik. To se nad lecčíms musí přivřít oko.

Tak nějak jsem si ty neomezené možnosti nedokázala nikdy představit. Možná proto, že moje osobní možnosti poznávat Čínu do hloubky jsou kvůli mateřským závazkům hodně omezené. Zůstávám plovoucí na povrchu dění, sociálních, ekologických i jiných problémů a pozoruju cvrkot tak leda cestou na nákup. I když  i to je někdy o ústa. Onehdá jsem sice pozorovala rozšafne rozprávějící dělníky jdoucí po silnici velmi pozorně, a přesto jsem málem nestihla zabrzdit, když mi jeden z nich skočil pod moped.
Ale pokud se zrovna nesnaží spáchat sebevraždu porušením všech dopravních předpisů a potlačením pudu sebezáchovy, vypadají zdejší lidé z mého povrchního pohledu úplně normálně. Spěchají do práce a z práce, vrážejí si lokty do žaludku ve snaze narvat se do městského autobusu, honí svoje jedináčky po parku, jedí rádi dorty, kupují mandarinky, lilek a rýži, provozují joging, obědvají v restauracích a posílají dopisy přátelům. Jsou povětšinou velmi milí ke mně i k mým synům, zvlášť, když se pokoušejí mi vnutit něco, co vůbec nepotřebuju.  Málokdy si uvědomím, že někde vysoko nad nimi je ohromná mašinerie, která to všechno řídí. A řídí to opravdu z gruntu.
No jen si to představte. Než jsme sem přijeli, měla jsem jakés takés povědomí o tom, jak to v přírodě funguje. Myslela jsem si, že voda vypařená zezdola, se někde v nebi kondenzuje do mraků a když jsou ta mračna dostatečně těžká, tak to všechno spadne zas dolů. Jenže ne tak v Číně. V Číně už několik let panují sucha. Velká sucha. Rozpínající se Peking bere, kde se dá. Vedlejší provincie musí hlavní město zásobovat vodou, i když ji samy také nemají, a tak zase shání vodu dál u sousedů. A nezaprší a nezaprší. Kde je to blaho lidu, když pole jsou každoročně rozpukaná suchem?
Když hrozí hlad, jde všechno stranou. A tak kanceláře pro výrobu umělého počasí vydají rozkaz a do nebe se střílí jodidy stříbra, které tu kondenzaci kapek urychlí a voda spadne tam, kam  pro blaho lidu má. V novinách se píše "Neboj se, národe, sice je to toxické, ale až v mnohem větších koncentracích (říkají meteorologičtí vědci)". Na takovou pořádnou spršku pro Peking a okolí je třeba jen nějaké to stříbrné kilíčko.
"Fíha, pokrok! " řekla jsem si, než jsem se dočetla, že vlastně všechny spršky (a že byly jen asi tři...) v posledních měsících byly "stříbrné". Stříbro do nebes tu střílejí už od poloviny minulého století. Kdo ví, kolik kilíček stříbra se za těch 60 let pro blaho lidu použilo. Kdo ví, kdy tu vlastně naposledy úplně normálně pršelo. Kdo ví, jestli přirozený koloběh vody v přírodě už neleží léta ve stříbrném sarkofágu někde v pekingské kanalizační síti.

Sice biolog ve mě řve spolu s Darwinem: "Ekologie, příroda, planeta, budoucnost! Silnější vyhrává. Přírodní výběr! Přírodní výběr!" Sucho, hladomor, udržovat blaho pro méně lidu bude jednodušší. Jenže pak povstane moje mateřská podstata a začne biologa histericky pěstičkou bouchat do prsou: "A co děti? Podvyživené, žíznivé, mrtvé. Spousta dětí. Nejsou to dinosauři. Ze sněhu se stříbrem jdou taky stavět sněhuláci. Sice blbě, ale jdou. K čertu s přírodním výběrem!"
Blaho lidu má ale i jiné stránky, které na oko vypadají veseleji. Třeba jsem vůbec netušila, že čínský císař měl tu výsadu, že mohl celý život pít lidské mléko. Měl nárok na zvláštní příděl imunity a inteligence a tak vůbec. Sobec. Ale mateřské mléko by mělo patřit všem! Takže zatímco v Evropě se hovězí chovy redukují, protože dospělí lidé radši pijí pivo a minerálky, v Číně se krávy geneticky modifikují, aby kojily. Promiňte, dojily....lidské mléko. Za deset let půjde běžný Číňan do supermarketu a koupí si pytlík nebo plechovku s nápisem "čerstvě nakojeno - pijte jako císař!". Nekupujte Sunar, kupte si krávu! Hrozím se dne, kdy v reklamě na tu nejlepší stravu pro kojence, nahradí kojící maminku kravské vemeno...
Já ale zůstávám na povrchu, chodím nakupovat, pozoruju lidi, čtu noviny a spoustu věcí nechápu. Nemusím hledat hranici mezi životním prostředím, budoucností a okamžitým blahem pro všechny. Chce se mi volat "Přírodo, braň se! (Ale mysli při tom na lidi...)" Nemám řešení a jsem daleka toho, abych odsuzovala. Jen mě to všechno děsí.