Cvrček kanibal

Náš cvrček ztratil nohu. Byla jsem si naprosto jistá, že ještě před několika dny měl všechny. Propátrala jsem jeho obydlí a hledala jakékoliv pozůstatky připomínající hmyzí končetinu. Nic jsem nenašla.

"Víš, že cvrček má jen jednu nohu?" ptala jsem se večer manžela. "No, asi mu chybějí nějaké živiny, tak si tu druhou ukousl a sežral," odvětil s kamennou tváří muž. "Chceš mi říct, že ho už měsíc krmím mrkví a on chudák touží po stejku?" "Hmmm, tak mu zkus nasypat třeba to žrádlo pro želvu..." zněla rada mého domácího odborníka. Našla jsem sáček s drobnými kuličkami, nasypala jich pár do krabičky a cvrček se po nich nenasytně vrhl. Okamžitě se mi vybavil obličej mého nejmladšího syna poté, co třetí den v porodnici dostal od sestřiček dokrm, protože ze mne ještě pořád nic neteklo. Byla jsem si jistá, že přesně tentýž výraz nic nechápajícího a naprostého nadšení právě nasadil  náš hmyz.
Jenže tím zřejmě byly konečně naplněny jeho základní životní potřeby a tak začal šťastně cvrkat. Kdyby to nebyl cvrček, ale cikáda, řekla bych, že si od té doby připadáme po většinu dne a noci jako ve Středomoří. Cvrká a cvrká. Občas se musíme překřikovat, i když sedíme u jednoho stolu. Každý večer ho zavíráme do koupelny, aby nebudil ze spaní děti. Čekáme, kdy si přijdou stěžovat sousedi. Zřejmě doufá, že přiláká samičku. Nebo možná samečka?
Cvrček ale nebyl první. Nejdříve se u nás zabydlely rybičky a želva. Chov malých zlatých rybek je čínská tradice a jejich lov patří k oblíbené placené zábavě. Jezírka v parcích jsou v létě obsypána malými i velkými jedinci s pruty, hledícími bez hnutí na vodní hladinu, jako kdyby seděli pod vrbou na břehu Berounky. Nafukovací bazének plný rybek zas nemůže chybět na žádné dětské akci. Drobotina vyfasuje malé síťky a hurá na lov. Rybky rychle mění místo pobytu. Z bazénku do síťky, ze síťky do mističky. Když je mistička plná, šup vylít zpátky do bazénku a tak pořád dokola. Učiněné perpetum mobile. Za odměnu si každý může odnést jednu chuděrku v igelitovém pytlíku s sebou domů. Stejně tak maličké vodní želvy. Prodávají se téměř všude. V duchu hesla "živou želvu do každé rodiny" bývají dokonce součástí balení čokoládových bombónů. Chtěla bych vidět dítě, které takové lahůdce odolá. Ale vůbec netoužím vědět, co se stane s nebohými plazy, když mrně spořádá poslední barevné cukrátko. V Číně je prostě tohle miniaturizované chovatelství obecně dost populární. Dokonce ani pekingští psi nesmějí být vyšší než 25 centimetrů.
Takže když došlo na "Mamí, my chceme rybičky, prosíííím!" vůbec mě to nepřekvapilo, ale ani nenadchlo. Moje dětské pokusy s akváriem totiž dopadly dost nevalně. Jediným přeživším zůstal tehdy osamocený tlustý čichavec stojící na vrcholku potravní pyramidy. Jenže kluci se na mé snahy vysvětlit jim, kolikrát taková lovená rybka dostane síťkou po hlavě, kolikrát je ta nešťastnice přelita tam a zpět, o duševní újmě ani nemluvě, tvářili asi jako většina Pražanů, když je ráno cestou do práce zastaví agitátoři Greenpeace. Ba co víc, solidárně se k nim přidal i ten nejmladší a při další návštěvě supermarketu ukořistil nádobku s jakousi rudou závojnatkou a odmítl ji vrátit. Myšlenka, zda mu ji vyrvat z rukou a riskovat v přeplněném obchodě představení s názvem "Jak ta Evropanka nezvládla batole", mne sice na zlomek sekundy napadla, ale rychle zas opustila. Naopak, rozhodla jsem se předstírat, že nikoliv chleba a mléko, ale ryba byl můj cíl. Abych podpořila a posílila své nevýchovné rozhodnutí, přihodila jsem do vozíku ještě jednu miniaturní želvu.
A právě se želvou nastaly první problémy. Důsledně odmítala krmení. Marně jsem den po dni sypala kuličky ze sáčku s názvem "krmivo pro vodní želvy" do akvária v naději, že alespoň jednu pozře. Že žere jen syrové maso jsem zjistila, až když už byla polomrtvá hlady. Od té chvíle ji krmím lososem a všechno je v naprostém pořádku. Takže nemístné choutky u cvrčka jsme vlastně nejspíš měli předpokládat. Jenže ten prodavač cvrčků na školní slavnosti určitě říkal "carrot" a ne hovězí kýta. Ještěže alespoň ta ryba žere to, co má.
Nakonec tedy všechno dobře dopadlo. Zdá se, že naši domácí mazlíčci jsou konečně spokojeni, i když s výjimkou cvrčka nejsou schopni nám to sdělit. Ale kdybych si mohla ještě jednou vybrat, pořídím nám psa. Měla bych alespoň jistotu v tom, co mu dát do misky. A navíc, necvrká.

Napsáno pro Ona Dnes.