Porodem to nekončí...
Poslední dobou zjišťuji, že častěji chodím sama. Nedržím nikoho za ruku. Netlačím kočárek. Nemusím dávat pozor, kde kdo právě je. Nikdo se mě na nic neptá. Nikdo po mně nic nechce. Ale pořád je cítím. Tři pupeční šňůry, které se tu a tam napínají a zkoušejí, jak jsou pevné. Ještě pořád mě ty pokusy děsí a většinou cuknu, jako bych chtěla přitáhnout neposlušné štěně. Přitom bych měla být spokojená. Mohu si už zase v autobuse přečíst noviny a poslouchat muziku. Mohu se v klidu zastavit před výlohou s dámským prádlem. Mohu si sednout do kavárny. A přesto se vždycky ohlížím, hledám dětský koutek a spíš mě zaujme okolojedoucí bagr, protože "ten by se jim líbil."
Nedávno jsem si všimla, že dámy nenosí batohy. Kromě několika studentek jedoucích domů na víkend, měly všechny ženy v metru kabelku. Já si zvykla na batoh, protože kam jinam vecpat náhradní pleny, tepláky, ponožky, tři pitíčka, svačiny, letadlo, autíčka, několik šišek, půl kila posbíraných žaludů, vlhčené kapesníčky, dvě leporela, pastelky a omalovánky? Doma jsem prohledala skříně a našla ji. Svoji starou kabelku. V postranní kapsičce byl zasunutý paklík starých vizitek a propiska s logem mého bývalého zaměstnavatele. Několik poznámek. Stoleté žvýkačky a papírové kapesníčky. Lesk na rty (co já se ho nahledala) a neplatná padesátikorunová bankovka. Cítila jsem se skoro nepatřičně, jako bych nahlížela do věcí cizí osoby, do života někoho jiného. Nevrátila jsem ji do nejvyšší police, ale položila jsem ji na botník, protože co kdyby...
Jedna moje kamarádka kdysi přirovnala děti k obrněnému transportéru. "Děti jsou, mimo jiné, taky bojový prostředek – zbraň a štít a síla a vůle vítězit!" napsala. S dětmi všude okolo sebe se cítím silnější. Čímž nemyslím agresivnější. Nikdy jsem nevjížděla kočárkem lidem na nohy, ani nevystrkovala těhotným břichem důchodce ze sedadel. Necpala jsem se na poště první do řady a když řvaly, neříkala jsem "no bóže, vždyť to jsou jen děti." Ale jako by mi zodpovědnost za ně dodávala odvahu. Nejen odvahu je hájit, kdyby bylo potřeba, ale hlavně odvahu dělat různé věci, jezdit, ptát se, zařizovat, dohadovat...kvůli nim. Myslím, že mi poslední dobou chybí moje ótéčko. Jako by ty pupeční šňůry nevedly ode mne k nim, jako bych to byla ve skutečnosti já, kdo je přivázaný.
Když jsem byla v jejich věku, běhala jsem po škole s partou kamarádů žižkovskými ulicemi. Před pár týdny, když si chtěl nejstarší přivést domů spolužáka, byla z toho logistická akce. Kdo koho vyzvedne v družině. Kdo koho pak komu předá. Kdo koho kam odveze a kdo si ho zas vyzvedne. Vím, není to vždycky tak složité. Možná je to jenom proto, že od sebe bydlí tak daleko. Někdy bývají kamarádi ze sousedství. V hlavě to pořád řeším. Můžu je už pustit samotné na nákup? Koho z nich nechat bez dohledu doma a koho ještě musím vzít s sebou? Může už sám ze školy na kroužek? Děti rostou. Mnohem častěji než dřív cítím to cukání, snahu získat víc svobody. Nevěřím, že jsem v tom sama. Prostě se mi zdá, že ochota povolit pupeční šňůry je dnes menší. Nebo je to tím, že se ze světa stalo nebezpečnější místo?
Stejně je jednou přestřihnu. Ale musím se na to připravovat postupně. Užižlat nůžtičkami vždycky kousek těch šňůr. Trošku je vytáhnout, aby byly tenčí a slabší. Aby to potom tak nebolelo. Vždycky, když se k nějakému takovému zásahu chystám, znovu mě překvapuje, jak je ten porod dlouhý. A že vlastně nevím, kdy to skončí.
Markéta Hrdoušková
Dny po tajfunu
Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.
Markéta Hrdoušková
Ranní kafe
Stojí tu vedle mě, aby mi pomohla přetvořit myšlenky v písemný projev. Každé ráno už mnoho let (s menšími přestávkami) mě najdete s ní v ruce. A teprve dneska jsem se rozhodla vzdát jí hold. Milovníci čajů, kakaa, rumu i vody prominou, ale miluju svou ranní kávu.
Markéta Hrdoušková
Kdo hraje hry, nezlobí...
Tenhle článek píšu z naštvanosti. A taky trochu z bezradnosti a jako obvykle, když mnou zmítají emoce, z okamžitého popudu. Přiznám se v něm, že jsem nemoderní a zpátečnická. A vůbec mi to není líto.
Markéta Hrdoušková
Beethoven pro popeláře
Řada lidí, když se někam stěhuje, předem se rozhlíží a až podle toho se rozhoduje. To ale my ne. My se nejdřív stěhujeme a pak teprve rozhlížíme. Nebo to zkoušíme dělat zároveň, ale to mám z toho pak hlavu úplně v pejru.
Markéta Hrdoušková
Buchtám vstup zakázán
Když jsem byla sedmileté děvčátko, vzali mě prarodiče na dovolenou do tehdejšího Sovětského svazu k moři. Zrovna v době, kdy se tam konala letní olympiáda.
Markéta Hrdoušková
Až budu volit prezidenta, mami....
Tak máme za sebou první politickou debatu. A to tomu nejstaršímu není ještě ani devět.
Markéta Hrdoušková
Psí podraz
"Jedny ty noviny s psama, prosím!" Kluk ve frontě přede mnou byl tutově prvňáček. Z kapsičky na krku se snažil vyhrabat kapesné. Našel sedmnáct korun a ty noviny stály devatenáct.Vypadal děsně smutně a tak jsem mu ty dvě koruny dala. Vzápětí jsem toho litovala. Za svoje kapesné si odnesl (kromě zpráv o methylalkoholových mrtvých, které, alespoň doufám, číst nebude), dvě samolepky. Na jedné byl zadek z dalmatina.
Markéta Hrdoušková
Pozitivní motivace
Mělo by to prý fungovat mnohem lépe než hrozby a trest. Respektovat je. Promluvit si s nimi, vysvětlit proč a půjde to samo.
Markéta Hrdoušková
Mateřská logistika
Kdysi dávno jsem si myslela, že logistika úzce souvisí s logikou. Že přesun věcí a lidí v čase a prostoru musí podléhat určitým pravidlům.
Markéta Hrdoušková
Proč ta hysterie?
Poslední dva dny masochisticky pročítám diskuse o domácích porodech. Ať se snažím pochopit argumenty i emocionální výkřiky odpůrců sebevíc, pořád mi to neštymuje.
Markéta Hrdoušková
Takové slušné děti
Pravidelně cestou do školy míjíme tři dědoušky. Někdy už za supermarketem, jindy až u přechodu, záleží na tom, jaké zpoždění máme. Jdou a povídají si.
Markéta Hrdoušková
Zlaté české ručičky
Nevím, zda je lepší vyhořet, než se stěhovat. Ale vím, že mnohem horší je přestěhovat se do bytu, který zároveň rekonstruujete. To je akce pro opravdové labužníky.
Markéta Hrdoušková
Mami, co jsou to kozy?
A to je tahle otázka z mírnějších... "Mami, co je to šukat?" Jsem celkem otevřený rodič. Takže ve svých sedmi letech už moc dobře ví, jak se dělají miminka. Nicméně celý repertoár názvů tohoto procesu jsem mu ještě neodtajnila. Měla jsem nejspíš tušit, že to za mě udělají spolužáci.
Markéta Hrdoušková
Můj největší amígo
Z mateřské školky si toho moc nepamatuji. Matně si vzpomínám jen na obrovský knír pana školníka. Také na koloběžky s nafukovacími koly, o které byla vždycky rvačka a já si ji nikdy nevybojovala.
Markéta Hrdoušková
Píchněte do mě, doktore!
Dosud jsem s alternativní medicínou neměla zkušenosti. Tedy nepočítám-li samoléčbu ošklivého kašle, který mě přepadl před třemi roky na sklonku mongolské zimy ve třetím měsíci těhotenství. Tehdy jsem si v zoufalství nad skutečností, že mongolský doktor mi s vysokou pravděpodobností předepíše nějaký smrtící koktejl v duchu hesla "důležité je přežít zimu, případné následky léčby jsou proti tomu prkotina", přilepila na hruď obklad z hořčice a vypálila si tam obrovský čtverec. Poleptání hořčicí jsem následně léčila medvědím sádlem, které mi manžel přivezl z lovu. Tedy ne, že by skolil medvěda, ale zřejmě se spřátelil s nějakým mongolským lovcem natolik, že ten mu tuto vzácnost a mongolský všelék jako důkaz úcty věnoval. Dodnes věřím, že medvědí sádlo zabralo proti kašli i spálenině. A pokud ne, alespoň mi nezapříčinilo další újmu na těle. Tenhle způsob ošetřování je zřejmě dostatečně alternativní, ale nejsem si tak úplně jistá, zda se dá nazvat léčbou.
Markéta Hrdoušková
Zábava až do vyčerpání
Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou.
Markéta Hrdoušková
Lidi, co se nestydí (fotoblog)
Cvičí, tančí, zápasí, zpívají, hrají pink-ponk, učí se na strunné nástroje, točí mečem nad hlavou. Ráda kolem nich chodím. Ráda je pozoruju. Je na co se koukat. Nikdo se neschovává, když mu něco nejde. Ritan park v srdci Pekingu funguje jako tělocvična, lidová škola umění, divadelní prkna, klub seniorů i mateřské centrum. A všude tam jsou. Lidi, co se nestydí.
Markéta Hrdoušková
Píchni ho, řízni ho, ať mu teče krev!
"Seš mrtvej!" Nejsem!" "Prásk! Tak teď už si!" Fascinují mě klučičí hry. Ať se snažíte, jak snažíte vychovat z nich pacifisty, stejně po sobě budou střílet.
Markéta Hrdoušková
Cvrček kanibal
Náš cvrček ztratil nohu. Byla jsem si naprosto jistá, že ještě před několika dny měl všechny. Propátrala jsem jeho obydlí a hledala jakékoliv pozůstatky připomínající hmyzí končetinu. Nic jsem nenašla.
Markéta Hrdoušková
Pro blaho lidu kojící krávy a stříbrný déšť
Žiju v zemi neomezených možností. V Číně se všechno dělá pro blaho lidu, a to je pane nějaká zodpovědnost! Zvlášť když je toho lidu tolik. To se nad lecčíms musí přivřít oko.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4337x
Seznam rubrik
Oblíbené blogy
- moje mongolská spolubojovnice
- Jana
- detektivní agentura
- máma právnička
- lékařka v Indii
- Italka k popukání
- romistka
- žena a máma se smyslem pro humor
- paní poetická
- knižní recenzent (mimo jiné)