Pozitivní motivace
Děti jsou svéprávná inteligentní stvoření, na která není třeba vztáhnout ruku, protože při tom správném výchovném postupu prostě samy pochopí, proč je třeba něco udělat nebo naopak neudělat. Jsem náchylná tomu věřit, ale.... Zase vytahuji z aktovky shnilá jablka. Kdo ví, jak dlouho tam ležela. To dítě vůbec nejí ovoce. Mám vztek, protože nějak do něj ty vitamíny přeci napumpovat musím. "Víš, co to jsou kurděje? Na to dřív námořníci umírali!" řvu. "Vypadaj ti vlasy, zuby a nehty, když nebudeš mít dostatek vitamínu C!" A když už jsem v ráži, beru to jedním vrzem: "A kromě toho, za každé nevyčištění zubů, mi dáš pět korun. Už mě nebaví pořád ti to připomínat!" Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Není nad pozitivní motivaci.
Správně by to mělo fungovat asi takhle: "Když si budeš pravidelně ráno čistit zuby bez křiku a handrkování, synáčku, získáš víc času a ještě si budeš moc před odchodem do školy pohrát." Ale ono není jednoduché najít tu správnou motivaci. A když je těch dětí víc, každé motivovatelné něčím jiným, může se ze snahy o pozitivní motivaci stát zašmodrchanec různých úplatků a snahy o spravedlnost. Děti si své sourozence totiž velmi dobře kontrolují. "Mami, proč má Kája bonbon?" "Protože si po sobě sám a bez říkání odnesl ze stolu talíř od oběda." "Ale to já takýýý, Já si taky zasloužím něco dobrého!" "Jenže jemu jsou tři a tobě osm. U tebe už je to přeci normální." "Ale to je nespravedlivýýýýý!!!"
Někdy si myslím, že za to může naše civilizace. V jedné mé oblíbené výchovné knize se píše, že naše děti se pořád rodí s očekáváním a myšlením členů loveckosběračské tlupy, ačkoliv od těch časů, kdy jejich rodiče lovili divoká prasata a pěstovali divoké obilniny, uplynuly tisíce let. A my se snažíme je nadchnout a motivovat pro věci, které jen velmi vzdáleně souvisejí s přežitím rodu - například čůrání do nočníku nebo rychlé oblékání, protože pošta zavírá za půl hodiny. Přijde mi, že tam, kam civilizace se všemi svými vymoženostmi ještě zcela nedorazila, nemají s pozitivní motivací takové problémy, protože je jí právě přežití rodiny dnes, stejně jako v minulosti.
Třeba takoví Mongolové. Na své děti prý nikdy nekřičí, ani je nebijí. Maximálně je štípnou. Pravdou je, že jsem nikdy na veřejnosti neviděla vzpírající se nebo vztekající se mongolské dítě a křičící nervní matku. Zato Mongolové vřeštící české děti a českou matku, která právě hlučně rezignovala na snahy pozitivně je motivovat a byla nucena použít násilí, viděli na veřejnosti přinejmenším několikrát. Malý kočovník kdesi ve stepi prostě dělá to, co musí. Četla jsem onehdá v novinách článek o tříleté mongolské holčičce, která zachránila svou osmiměsíční sestru při požáru v jurtě. Malá Saranchimeg se o sestru starala pravidelně, když jejich otec vyháněl na pastvu velbloudy a matka obstarávala ovce. Měnila jí plínky, dávala napít a v zimě ji držela v dostatečné vzdálenosti od žhavých kamen. Když se ten únorový den rodiče vraceli domů a otec kontroloval jurtu dalekohledem, viděl, že je celá v plamenech. V hrůze docválal k hořícímu obydlí, své dcerky však naštěstí našel v bezpečné vzdálenosti od ohně, promrzlé, ale v pořádku. Saranchimeg mu řekla, že najednou začala hořet televize, sestřička začala kašlat a křičet, tak ji vytáhla za svetr ven.
Tahle malá zodpovědná a odvážná Mongolka určitě nebude mít s pozitivní motivací problém. Ale zase si pravděpodobně nebude muset čistit každé ráno zuby, mít v penále ořezané pastelky, mýt si ruce mýdlem před i po jídle, rovnat si pyžamo a boty, vysávat si dětský pokoj a uklízet kostičky z lega, nebo jíst pravidelně jabka a nenechat je hnít v aktovce. Civilizace má zkrátka odlišnou míru a klade na děti jiné nároky. A možná naše děti vědí, že taková pěkně do špičky ořezaná pastelka má pro přežití rodiny vesměs mizivý význam, proto se k některým věcem nechají tak obtížně pozitivně motivovat. A nám rodičům pak nezbývá než hrozit a trestat.
Ale konec teoretizování. Pozitivní motivace určitě funguje i v civilizaci. A to, i když nejde o přežití rodu. Přísloví "škoda každé rány, která padne vedle" sice také platí, ale mělo by stát až na konci, poté, co vyčerpáme všechny mírumilovné výchovné prostředky. Vymýšlením, jak motivovat naše děti, aby udělaly přesně to, co potřebujeme, si alespoň provětráme své mozkové závity. "Vašíčku, pojď už, spěcháme!"...."Vašku, jdeme! Musíme ještě vyzvednout bráchu!!"...."Václave! Nenuť mě tady hulákat!!!"..."Venoušku, jestli okamžitě nepůjdeš, nestihneme si koupit zmrzlinu." "Už jdu, mamí!"
Markéta Hrdoušková
Dny po tajfunu
Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.
Markéta Hrdoušková
Ranní kafe
Stojí tu vedle mě, aby mi pomohla přetvořit myšlenky v písemný projev. Každé ráno už mnoho let (s menšími přestávkami) mě najdete s ní v ruce. A teprve dneska jsem se rozhodla vzdát jí hold. Milovníci čajů, kakaa, rumu i vody prominou, ale miluju svou ranní kávu.
Markéta Hrdoušková
Kdo hraje hry, nezlobí...
Tenhle článek píšu z naštvanosti. A taky trochu z bezradnosti a jako obvykle, když mnou zmítají emoce, z okamžitého popudu. Přiznám se v něm, že jsem nemoderní a zpátečnická. A vůbec mi to není líto.
Markéta Hrdoušková
Beethoven pro popeláře
Řada lidí, když se někam stěhuje, předem se rozhlíží a až podle toho se rozhoduje. To ale my ne. My se nejdřív stěhujeme a pak teprve rozhlížíme. Nebo to zkoušíme dělat zároveň, ale to mám z toho pak hlavu úplně v pejru.
Markéta Hrdoušková
Buchtám vstup zakázán
Když jsem byla sedmileté děvčátko, vzali mě prarodiče na dovolenou do tehdejšího Sovětského svazu k moři. Zrovna v době, kdy se tam konala letní olympiáda.
Markéta Hrdoušková
Až budu volit prezidenta, mami....
Tak máme za sebou první politickou debatu. A to tomu nejstaršímu není ještě ani devět.
Markéta Hrdoušková
Psí podraz
"Jedny ty noviny s psama, prosím!" Kluk ve frontě přede mnou byl tutově prvňáček. Z kapsičky na krku se snažil vyhrabat kapesné. Našel sedmnáct korun a ty noviny stály devatenáct.Vypadal děsně smutně a tak jsem mu ty dvě koruny dala. Vzápětí jsem toho litovala. Za svoje kapesné si odnesl (kromě zpráv o methylalkoholových mrtvých, které, alespoň doufám, číst nebude), dvě samolepky. Na jedné byl zadek z dalmatina.
Markéta Hrdoušková
Mateřská logistika
Kdysi dávno jsem si myslela, že logistika úzce souvisí s logikou. Že přesun věcí a lidí v čase a prostoru musí podléhat určitým pravidlům.
Markéta Hrdoušková
Proč ta hysterie?
Poslední dva dny masochisticky pročítám diskuse o domácích porodech. Ať se snažím pochopit argumenty i emocionální výkřiky odpůrců sebevíc, pořád mi to neštymuje.
Markéta Hrdoušková
Takové slušné děti
Pravidelně cestou do školy míjíme tři dědoušky. Někdy už za supermarketem, jindy až u přechodu, záleží na tom, jaké zpoždění máme. Jdou a povídají si.
Markéta Hrdoušková
Zlaté české ručičky
Nevím, zda je lepší vyhořet, než se stěhovat. Ale vím, že mnohem horší je přestěhovat se do bytu, který zároveň rekonstruujete. To je akce pro opravdové labužníky.
Markéta Hrdoušková
Porodem to nekončí...
Mluvím o pupeční šňůře. Vypadá to jednoduše. Mimino se narodí, doktor udělá šmik a máme tu nového odděleného člověka. Ale tak to není. Pupeční šňůra zůstává ve virtuální podobě a někdy bývá mnohem pevnější, než ta skutečná. Celá ta dlouhá následující léta se různě natahuje, smršťuje, trhá, uzluje, vyspravuje a nakonec se většinou přetrhne.
Markéta Hrdoušková
Mami, co jsou to kozy?
A to je tahle otázka z mírnějších... "Mami, co je to šukat?" Jsem celkem otevřený rodič. Takže ve svých sedmi letech už moc dobře ví, jak se dělají miminka. Nicméně celý repertoár názvů tohoto procesu jsem mu ještě neodtajnila. Měla jsem nejspíš tušit, že to za mě udělají spolužáci.
Markéta Hrdoušková
Můj největší amígo
Z mateřské školky si toho moc nepamatuji. Matně si vzpomínám jen na obrovský knír pana školníka. Také na koloběžky s nafukovacími koly, o které byla vždycky rvačka a já si ji nikdy nevybojovala.
Markéta Hrdoušková
Píchněte do mě, doktore!
Dosud jsem s alternativní medicínou neměla zkušenosti. Tedy nepočítám-li samoléčbu ošklivého kašle, který mě přepadl před třemi roky na sklonku mongolské zimy ve třetím měsíci těhotenství. Tehdy jsem si v zoufalství nad skutečností, že mongolský doktor mi s vysokou pravděpodobností předepíše nějaký smrtící koktejl v duchu hesla "důležité je přežít zimu, případné následky léčby jsou proti tomu prkotina", přilepila na hruď obklad z hořčice a vypálila si tam obrovský čtverec. Poleptání hořčicí jsem následně léčila medvědím sádlem, které mi manžel přivezl z lovu. Tedy ne, že by skolil medvěda, ale zřejmě se spřátelil s nějakým mongolským lovcem natolik, že ten mu tuto vzácnost a mongolský všelék jako důkaz úcty věnoval. Dodnes věřím, že medvědí sádlo zabralo proti kašli i spálenině. A pokud ne, alespoň mi nezapříčinilo další újmu na těle. Tenhle způsob ošetřování je zřejmě dostatečně alternativní, ale nejsem si tak úplně jistá, zda se dá nazvat léčbou.
Markéta Hrdoušková
Zábava až do vyčerpání
Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou.
Markéta Hrdoušková
Lidi, co se nestydí (fotoblog)
Cvičí, tančí, zápasí, zpívají, hrají pink-ponk, učí se na strunné nástroje, točí mečem nad hlavou. Ráda kolem nich chodím. Ráda je pozoruju. Je na co se koukat. Nikdo se neschovává, když mu něco nejde. Ritan park v srdci Pekingu funguje jako tělocvična, lidová škola umění, divadelní prkna, klub seniorů i mateřské centrum. A všude tam jsou. Lidi, co se nestydí.
Markéta Hrdoušková
Píchni ho, řízni ho, ať mu teče krev!
"Seš mrtvej!" Nejsem!" "Prásk! Tak teď už si!" Fascinují mě klučičí hry. Ať se snažíte, jak snažíte vychovat z nich pacifisty, stejně po sobě budou střílet.
Markéta Hrdoušková
Cvrček kanibal
Náš cvrček ztratil nohu. Byla jsem si naprosto jistá, že ještě před několika dny měl všechny. Propátrala jsem jeho obydlí a hledala jakékoliv pozůstatky připomínající hmyzí končetinu. Nic jsem nenašla.
Markéta Hrdoušková
Pro blaho lidu kojící krávy a stříbrný déšť
Žiju v zemi neomezených možností. V Číně se všechno dělá pro blaho lidu, a to je pane nějaká zodpovědnost! Zvlášť když je toho lidu tolik. To se nad lecčíms musí přivřít oko.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4337x
Seznam rubrik
Oblíbené blogy
- moje mongolská spolubojovnice
- Jana
- detektivní agentura
- máma právnička
- lékařka v Indii
- Italka k popukání
- romistka
- žena a máma se smyslem pro humor
- paní poetická
- knižní recenzent (mimo jiné)