Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pozitivní motivace

19. 04. 2012 9:43:32
Mělo by to prý fungovat mnohem lépe než hrozby a trest. Respektovat je. Promluvit si s nimi, vysvětlit proč a půjde to samo.

Děti jsou svéprávná inteligentní stvoření, na která není třeba vztáhnout ruku, protože při tom správném výchovném postupu prostě samy pochopí, proč je třeba něco udělat nebo naopak neudělat. Jsem náchylná tomu věřit, ale.... Zase vytahuji z aktovky shnilá jablka. Kdo ví, jak dlouho tam ležela. To dítě vůbec nejí ovoce. Mám vztek, protože nějak do něj ty vitamíny přeci napumpovat musím. "Víš, co to jsou kurděje? Na to dřív námořníci umírali!" řvu. "Vypadaj ti vlasy, zuby a nehty, když nebudeš mít dostatek vitamínu C!" A když už jsem v ráži, beru to jedním vrzem: "A kromě toho, za každé nevyčištění zubů, mi dáš pět korun. Už mě nebaví pořád ti to připomínat!" Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Není nad pozitivní motivaci.

Správně by to mělo fungovat asi takhle: "Když si budeš pravidelně ráno čistit zuby bez křiku a handrkování, synáčku, získáš víc času a ještě si budeš moc před odchodem do školy pohrát." Ale ono není jednoduché najít tu správnou motivaci. A když je těch dětí víc, každé motivovatelné něčím jiným, může se ze snahy o pozitivní motivaci stát zašmodrchanec různých úplatků a snahy o spravedlnost. Děti si své sourozence totiž velmi dobře kontrolují. "Mami, proč má Kája bonbon?" "Protože si po sobě sám a bez říkání odnesl ze stolu talíř od oběda." "Ale to já takýýý, Já si taky zasloužím něco dobrého!" "Jenže jemu jsou tři a tobě osm. U tebe už je to přeci normální." "Ale to je nespravedlivýýýýý!!!"

Někdy si myslím, že za to může naše civilizace. V jedné mé oblíbené výchovné knize se píše, že naše děti se pořád rodí s očekáváním a myšlením členů loveckosběračské tlupy, ačkoliv od těch časů, kdy jejich rodiče lovili divoká prasata a pěstovali divoké obilniny, uplynuly tisíce let. A my se snažíme je nadchnout a motivovat pro věci, které jen velmi vzdáleně souvisejí s přežitím rodu - například čůrání do nočníku nebo rychlé oblékání, protože pošta zavírá za půl hodiny. Přijde mi, že tam, kam civilizace se všemi svými vymoženostmi ještě zcela nedorazila, nemají s pozitivní motivací takové problémy, protože je jí právě přežití rodiny dnes, stejně jako v minulosti.

Třeba takoví Mongolové. Na své děti prý nikdy nekřičí, ani je nebijí. Maximálně je štípnou. Pravdou je, že jsem nikdy na veřejnosti neviděla vzpírající se nebo vztekající se mongolské dítě a křičící nervní matku. Zato Mongolové vřeštící české děti a českou matku, která právě hlučně rezignovala na snahy pozitivně je motivovat a byla nucena použít násilí, viděli na veřejnosti přinejmenším několikrát. Malý kočovník kdesi ve stepi prostě dělá to, co musí. Četla jsem onehdá v novinách článek o tříleté mongolské holčičce, která zachránila svou osmiměsíční sestru při požáru v jurtě. Malá Saranchimeg se o sestru starala pravidelně, když jejich otec vyháněl na pastvu velbloudy a matka obstarávala ovce. Měnila jí plínky, dávala napít a v zimě ji držela v dostatečné vzdálenosti od žhavých kamen. Když se ten únorový den rodiče vraceli domů a otec kontroloval jurtu dalekohledem, viděl, že je celá v plamenech. V hrůze docválal k hořícímu obydlí, své dcerky však naštěstí našel v bezpečné vzdálenosti od ohně, promrzlé, ale v pořádku. Saranchimeg mu řekla, že najednou začala hořet televize, sestřička začala kašlat a křičet, tak ji vytáhla za svetr ven.

Tahle malá zodpovědná a odvážná Mongolka určitě nebude mít s pozitivní motivací problém. Ale zase si pravděpodobně nebude muset čistit každé ráno zuby, mít v penále ořezané pastelky, mýt si ruce mýdlem před i po jídle, rovnat si pyžamo a boty, vysávat si dětský pokoj a uklízet kostičky z lega, nebo jíst pravidelně jabka a nenechat je hnít v aktovce. Civilizace má zkrátka odlišnou míru a klade na děti jiné nároky. A možná naše děti vědí, že taková pěkně do špičky ořezaná pastelka má pro přežití rodiny vesměs mizivý význam, proto se k některým věcem nechají tak obtížně pozitivně motivovat. A nám rodičům pak nezbývá než hrozit a trestat.

Ale konec teoretizování. Pozitivní motivace určitě funguje i v civilizaci. A to, i když nejde o přežití rodu. Přísloví "škoda každé rány, která padne vedle" sice také platí, ale mělo by stát až na konci, poté, co vyčerpáme všechny mírumilovné výchovné prostředky. Vymýšlením, jak motivovat naše děti, aby udělaly přesně to, co potřebujeme, si alespoň provětráme své mozkové závity. "Vašíčku, pojď už, spěcháme!"...."Vašku, jdeme! Musíme ještě vyzvednout bráchu!!"...."Václave! Nenuť mě tady hulákat!!!"..."Venoušku, jestli okamžitě nepůjdeš, nestihneme si koupit zmrzlinu." "Už jdu, mamí!"

Autor: Markéta Hrdoušková | čtvrtek 19.4.2012 9:43 | karma článku: 19.15 | přečteno: 2772x

Další články blogera

Markéta Hrdoušková

Dny po tajfunu

Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.

30.9.2015 v 10:27 | Karma článku: 11.83 | Přečteno: 617 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Dianová

Jsem chlupatá, chlupatá

U mne si očividně daly sraz všechny chloupky naší rodiny. Nikdo je nechtěl, tak šly ke mně; co se budou vnucovat, no ne? A u mne se mají dobře...

16.8.2017 v 13:16 | Karma článku: 24.80 | Přečteno: 1382 | Diskuse

Viktorie Besó

Kdyby blbost nadnášela...

A je to tu zase! Gaussova křivka mé inteligence se začala loňského roku nenápadně vracet do normálu, což byl pocit úlevný. Jenže před osmi měsíci nastal zvrat a jsme tam, kde jsme byli. Možná ještě hlouběji.

16.8.2017 v 10:39 | Karma článku: 30.69 | Přečteno: 1973 | Diskuse

Edna Nová

Jak lze žít v cizím městě za minimum peněz (3 měsíce punku v Ostravě)

Pražská holka odjela na 3 měsíce do Ostravy. Ještě ke všemu skoro bez peněz. Avšak ve dvou se to lépe táhne (socka k socce sedá). Zjistila, že bez práce nejsou ani ty hnusný koblihy za 6 korun. Ironicky a s nadhledem.

16.8.2017 v 9:31 | Karma článku: 28.49 | Přečteno: 1201 | Diskuse

Ivana Dianová

Volba

Přilezla jsem k ní po čtyřech, k posledku už jsem se spíše jen plazila, vyčerpaná až k bolesti, strašlivé bolesti. Moje poslední naděje při už jenom zbytečku víry. Buď mi pomůže, a nebo chci... A nebo už nechci, věděla jsem.

15.8.2017 v 0:01 | Karma článku: 23.71 | Přečteno: 784 | Diskuse

Jitka Štanclová

I nám jednou bylo sedmnáct...

Milenci sice ne v texaskách, ale v kraťasech, tak jak se to hodí k prázdninám. A ten pár k nim dokonale patřil.

14.8.2017 v 21:14 | Karma článku: 14.90 | Přečteno: 572 | Diskuse
Počet článků 86 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4286

- Máma tří kluků, partnerka, kamarádka, dobrodruh.

- Vzděláním antropoložka, profesí leccos.

- Domovem v Tchai-peji

- Mám ráda svoje děti, manžela, teplou sprchu, kávu s mlékem, večery s knížkou, dlouhý spánek...
Locations of visitors to this page

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.