Návrat domů aneb můj bobřík odvahy

Myslela jsem, že mi těch pět měsíců schází výhradně můj muž a s Mongolskem to nemá nic společného. Když jsme ale jeli jiskřivě modrým ránem z letiště, překvapil mě zvláštní a neočekávaný pocit něčeho důvěrně známého a přátelského. Pozorovala jsem malované vchodové dveře jurt, lidi čekající v mrazu na autobus, okolní pahorky vylupující se ze smogu a cítila jsem, že se vracíme domů.

romantika s tajgou - Bachiretarchiv autorky

Tolik trochu patetična na úvod. Vzápětí jsem si uvědomila, že jsem se právě s dětmi dobrovolně vrátila do země, kde je skoro bezpečnější samoléčba než návštěva lékaře, zima trvá od září do května a kvůli kompletnímu nákupu musím sjezdit půl hlavního města a dojetí mě trochu přešlo. Stále ve mě ale převládal a dosud převláda pocit, že jsme ve všem udělali správné rozhodnutí. Pocit umocněný dojmem, že když jsem zvládla cestu letadlem sama s kojencem a dvěma rošťáky přes půl světa, tak už musím zvládnout cokoliv.

Toho letu jsem se děsila celé dlouhé měsíce. Představovala jsem si nejhorší možné scénáře, jimž vévodil ten, v němž obě starší děti budou mít průjem, alespoň jedno z nich horečku a mimino prořve nejméně polovinu cesty z Moskvy do Ulánu. Skutečnost naštěstí zdaleka nebyla tak hrozná. Průjem měl jen jeden syn, horečku žádný a kojenec vřeštěl jen asi dvacet minut při turbulencích. Všichni kolem nás byli milí, pomáhali mi se zavazadly, pouštěli nás dopředu a vůbec nikdo se nezlobil, že ve frontách zdržujeme.

Jistě, bylo i pár krizových momentů. Mězi ně počítám požadavek "mami čůrat" v těch nejnevhodnějších okamžicích a na nejnemožnějších místech. Například v prostoru mezi tranzitní a bezpečnostní kontrolou, kde není záchod, nebo při rolování letadla na startovací dráhu, kdy vzorně připoutaní sedí už naprosto všichni, včetně letušek.

Obtížné bylo v letadle se najíst. Někdo by mi mohl vysvětlit, proč stolečky mají sklon snad třicet stupňů. Plastikové mističky po nich klouzaly i dospělým, jak to pak má zvládnout tříleté dítě? Moji večeři jsem nechala Aeroflotu od cesty. Sice mi ji stewardka několikrát nabízela, ale nejprve jsem to nezvládala logisticky (ono chytat dva talířky rýže s kuřetem letící současně na opačných stranách a zároveň držet mimino, aby se nepraštilo hlavou o stolek, znemožňuje v týž okamžik přijímat potravu), posléze mě vyčerpáním přešel hlad.

Za zradu považuji přepážky mezi sedadly letadla. Byla jsem nadšená, když jsem se dozvěděla, že místo nepohodlným tupolevem s minimálním místem pro nohy, poletíme airbusem, který je k pasažérům o poznání prostorově přívětivější. Jenže s pevnými přepážkami jsem nepočítala. Zvyklá na to, že se dají zvednout a tak vytvořit místo pro spaní dětí, jsem s nimi marně lomcovala. Nepovolily. Mladší syn únavou usnul zkroucen v neuvěřitelné pozici, využívající do posledního centimetru prostor, který mu jeho sedačka poskytovala, staršího jsem uložila na zem. Mimino mělo připravený pohodlný košík pověšený na stěně dělící byznys a ekonomickou třídu. Ale po nervy drásajícím hlasitém projevu nesouhlasu, který předvedlo našim nejbližším spolucestujícím během turbulencí, jsem se neodvážila mu ho znovu nabídnout. Uvázala jsem si ho šátkem na břicho a můj nejmladší vzápětí usnul....no jako miminko. V šátku jsme mimochodem zvládali všechny přesuny i kontroly, přistání, starty i kojení.

A pak jsme vystoupili z letadla a kluci se rozběhli k tatínkovi. Naše pětiměsíční anabáze, kdy jsem sama musela řešit nejen výchovu dětí, jejich biologické a emocionální potřeby a volný čas, ale také opravu auta, prasklé žárovky, protékající záchod, rozbitou pračku a stěhování jsou definitivně za námi. Jsme zpět v zemi stepí, stád dobytka a jezdců na koních a je nás pět. Nebe je modré. Led pomalu rozmrzá. Za nějaké čtyři měsíce začne léto. Pojedeme stanovat k řece, nebo na výlet do Gobi. Stepní tráva bude vonět. Zatím si užívám tu iluzi, že už nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty....