Základy mongolské etikety aneb nesahej mi na hlavu!

Pravidla slušného chování nám jsou vtloukána do hlav od raného dětství. Díky tomu víme, že při jídle se nemlaská, dloubat se v nose na veřejnosti je nechutné a špinavé boty se nechávají přede dveřmi. Ale co když shodou okolností stojíme před jurtou kdesi v Mongolsku a chystáme se vstoupit? Vystačíme si s tím, co nás rodiče učili, nebo s naším středoevropským chováním budeme za nezdvořáky?

Mongol ve tmearchiv autorky

Zodpovědný cestovatel si pro začátek otevře průvodce a zjistí, čemu by se měl rozhodně vyhnout a co by naopak neměl vynechat, zkrátka snaží se získat alespoň základní znalosti o mongolské etiketě. Zjistí, že některé zvyklosti západní civilizace se od těch mongolských neliší, jiné jsou jim naopak na hony vzdálené.

Mongolští pastevci jsou pohostinní lidé. Život ve stepi je tomu naučil. Bylo by velmi neslušné jejich vstřícnosti zneužívat, proto se očekává, že na návštěvu vezmeme něco s sebou. Určitě neuděláme chybu, bude-li to vodka. Pro děti můžeme přibalit pytlík sladkostí nebo omalovánky. Měli bychom ochutnat ze všeho, co nám hostitelé nabídnou, ať to vypadá jakkoliv. Milovníky středověkých hostin by mohlo potěšit, že jíst se může rukama. Ono brát na vařenou skopovou kost vidličku by stejně asi bylo bezpředmětné. Nůž na odříznutí masa se vždycky objeví, ale pozor, stejně jako u nás, podává se vždycky střenkou napřed! Prázdná miska znamená žádost o přídavek, takže nechceme-li už jíst, stačí na dně něco nechat.

Problémem pro úplné či částečné abstinenty se může zdát popíjení vodky před, po i v průběhu jídla, v podstatě nepřetržitě...  Ale nic není tak horké. Není třeba hned odmítat sklenku a případně urazit domácího pána. Ani nemusíme nutně skončit zhvízdaní pod obraz. Stačí pouze naznačit usrknutí, případně alespoň provést rituál na počest bohů. Prsteník pravé ruky ponoříme do vodky a cvrnkneme s ním nad hlavou do všech čtyř světových stran. Týmž prsteníkem se pak lehce dotkneme svého čela a skleničku položíme na stůl, nebo vrátíme hostiteli.

Také nám někdo může nabídnout kamennou tabatěrku, titěrnou věcičku často veliké hodnoty, dědící se z otce na syna. Výměna tabatěrek ke šňupnutí znamená mezi cizinci ve stepi něco jako vykouření dýmky míru. Je slušné alespoň předstírat, že si sypeme špetičku tabáku na hřbet levé ruky a nasáváme. Předstírat kýchnutí už není nutné.

Teď přichází ta pravá chvíle upozornit na "pravidlo pravé ruky". Zatímco v dopravě platí pouze hypoteticky, ve společenském styku je velice důležité. Cokoliv si od někoho bereme, nebo naopak podáváme, ať je to vodka, tabatěrka, nebo jídlo, tak vždy pravou rukou. Také se nesluší držet podávané věci mezi prsty, ale pěkně na dlani.

Ještě jsme pořád na návštěvě v jurtě. Pozor na středové sloupky, práh a rámy u dveří. O sloupky není radno se opírat. Symbolizují ženu a muže podpírající rodinu (kruh nahoře), takže podpírat ještě někoho dalšího už nemohou. Na práh se nesmí šlapat a postoj "stát na prahu, rozpažit a dotýkat se futer" je nepřijatelný. Ne že by to byla oblíbená figura všech cestovatelů hned po pozdravu, ale třeba moje děti si tak s oblibou zjišťují, jak vyrostly. V mongolské domácosti by jim to neprošlo. 

Může se stát, že o někoho zavadíme nohou. Pak je bezpodmínečně nutné, podat "postiženému" ruku.  Onehdá jsme se skupinou mongolů seděli u ohně a můj soused mi neustále potřásal pravicí. Po chvíli jsem si už začala myslet cosi o destruktivním vlivu alkoholu na lidské chování a uvažovala o nenápadné změně stanoviště. Pak mi to došlo. Jsem krapet nervní člověk a nedokážu sedět klidně. Takže jsem milého vedlesedícího neustále jemně okopávala a on se mi jako pravý gentleman bez ustání omlouval...

Když jsme u těch nohou, nikdy jimi nemíříme na ohniště nebo na oltář. Spíme-li v jurtě, nohy musí směřovat ke dveřím. A vůbec...mějme se, co se nohou týká, raději pořád na pozoru.

Ne druhém konci těla bývá hlava. Na hlavu je třeba dávat si ještě větší pozor, než na nohy. Hlava je jaksi "vrcholem" člověka a tudíž je vrcholně neslušné se jí dotýkat. Mám na mysli cizí hlavu, se svou si můžeme dělat, co nám libo. Pro jistotu nebudeme nikomu sahat ani na klobouk či jinou pokrývku výše uvedeného vrcholu.

Kumpána, přítele, známého, všechny můžeme třeba poplácat po rameni ale přátelské pohlazení si musíme odpustit. Je to velmi ponižující. Muži si s tímhle zřejmě nemusí dělat těžkou hlavu, pravděpodobnost, že se budou něžně přátelsky otlapkávat, je nízká. Ale kupříkladu žena dá většinou přednost jemnému dotyku před bodrým úderem do lopatek.

Podobně nedotknutelný jako hlava, je oheň. Plameny jsou posvátné a jako takové nesmí přijít do styku s žádným odpadem. Zapomeňme na pálení slupek z brambor a jiných zbytků v kamnech. A už vůbec nás nesmí napadnout vhodit do ohně třeba vyčesané vlasy či ostříhané nehty!

Mongolských tabu jsou stovky a nejspíš žádný mongol si je nepamatuje všechny. Proč taky. Každý v hlavě nosí ta pro něj důležitá. Těhotné ženy se například musí mít na pozoru před jinými těhotnými a rozhodně by se neměly vzájemně objímat, protože jejich děti si mohou vyměnit pohlaví. Vdané dámy nechť si nesedají k rohu stolu (ale pro jistotu ať si tam nesedá nikdo) a děti nesmí po setmění ven. A když už, tak jedině s nosem začerněným sazemi. Sběrači kravských koblih by si zas měli mít na paměti, že prázdnou nůši (takzvaný arag) na svůj náklad musí stavět vždy dnem vzhůru.

Na úplný závěr upozornění. Nám cizincům je zapovězeno čůrat na mongolskou zem.V případě porušení tohoto zákazu nás ovšem nečeká trest bohů, ale pokuta od policisty. Za vyprázdnění močového měchýře na nesprávném místě zaplatíme 10 000 tugriků, což je zhruba 5 eur.

A to by, myslím, pro začátek stačilo. Na viděnou v Mongolsku.

Napsáno pro internetový magazín Čechů v Mongolsku Ulánbátar dnes