Říkáme to všechny...

Stalo se to po ránu při tradiční rvačce před odchodem do školky. Při zcela bezpředmětném dohadování, kdo za to může, ze mě málem vypadla ta strašná věta: "Jsi starší, tak máš mít rozum!"

"Materství není pro tupce"Catherine & Tim Burr, Beverly & Martin Hopper

Včas jsem se zarazila. Proč by měl mít v pěti letech víc rozumu než ve třech a půl? Možná že by si už měl sám zavazovat tkaničky u bot a jíst vidličkou a nožem, ale získává tím, že je o osmnáct měsíců starší než jeho bratr, samovolně nějakou schopnost být zodpovědnější, chytřejší nebo poslušnější?

Kolikrát jsme my, prvorození, slyšeli stejnou větu a kolikrát jsme se zařekli, že my tohle nikdy, ale opravdu nikdy z úst nevypustíme? A přiznávám zkroušeně, nebylo to poprvé. Už několikrát jsem se přistihla, že z nedostatku argumentů mluvím stejně, jako kdysi moje máma a před ní nepochybně její máma a taky máma máminy mámy. Musí to být dědičné. Nějaký gen, který dávno, pradávno zmutoval a nutí matky (a občas i otce) chrlit tyhle perly.

"Přestaň řvát, nebo ti jednu střelim, abys měl proč!" vyhrožuju klukům, když se vztekají, že si nechtějí čistit zuby, chtějí zmrzlinu, ale jedině tu v kornoutku, nechtějí tričko s Bleskem Mc Qeenem, chtějí kraťasy, když je venku patnáct pod nulou, nebo chtějí koupit bublifuk, ale teď hned! "Protože JÁ to říkám!" ukončuji diktátorsky veškerou diskusi, když už mě nebaví posté vysvětlovat, proč musí mít v zimě na hlavě čepici, proč musí jíst brokolicovou polévku a nesmí si čmárat po obličeji fixou. "Neptej se tak hloupě!" reaguji neméně hloupě na otázky, které podle mého názoru neodpovídají intelektuálnímu potenciálu dítěte. "Nezajímá mě, kdo začal!" řeším bratrské roztržky. "Jsi tak nešikovnej, nebo to jen hraješ?" ptám se, když na sebe syn už potřetí vylije kakao a venku spadne do jediné louže v okruhu  patnácti kilometrů. Variantu "po kom jsi tak nešikovnej?" používá manžel a já moc dobře vím, koho má na mysli...

Vzpomínám si i na výchovná pořekadla vhodná pro pozdější věk. "A kdyby skočili z okna, tak skočíš za nima?" tázala se máma, když jsem vysvětlovala, že poznámku v žákajdě jsem se pokoušela vygumovat proto, že Kačenka a Vašek to udělali taky. "Nezajímá mě, co ostatní...." argumentoval otec, když jsem přinesla čtyřku z diktátu a snažila se ho přesvědčit, že ji dostali všichni, i šprtka Věrka, a to je přeci dost podstatná informace.

Další fráze mě momentálně nenapadají, ale určitě to neznamená, že už žádné neznám. Mnohokrát jsem přemýšlela, kde se tyhle věty vlastně vzaly. Vymyslela je už "pramáti Eva" a prostřednictvím jejích dcer se rozšířily po celé zeměkouli stejně jako umění výroby nástrojů a znalost vykřesání ohně? Nebo je vytvářely matky napříč kulturami nezávisle na sobě a používají se všude, protože mámy jsou všude stejné?

Možná by to byl vhodný námět na nějaký lingvisticko - historický průzkum. Snad by se na to i nějaký grantík našel. Tyhle fráze nás totiž pomáhají utvářet, provázejí nás dětstvím a i když je svorně nesnášíme, jsou v nás někde hluboko zakořeněné a vyvřou na povrch, aniž bychom chtěli, při nějaké pěkné výchovné příležitosti.

A jako důkaz, že je opravdu používáme všechny (no dobrá, skoro všechny...), jedno malé hudební video z youtube. Bohužel pouze pro ty, kdož umí anglicky. Poslouchejte. A už to vážně nebudu opakovat!