Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Mongolské střípky

Psala jsem článek do časopisu pro ženy, který ale zkrachoval dřív, než mi ho stačili vydat :-) Tak alespoň takhle ho vytáhnu na světlo boží, protože já nerada plním písmenkama šuplíky.

Jednoho dne v létě roku 2006 mi volal manžel: "Co bys říkala Mongolsku?". Vzhledem k jeho profesi jsem podobný dotaz čekala, přesto mě jméno země vyvedlo z míry. Bydleli jsme tehdy v malém středočeském městečku v domku se zahradou. Vašíkovi byly dva roky a Jírovi šest měsíců. A v souvislosti s Mongolskem se mi vybavil pouze Čingischán a poušť Gobi.
V polovině května roku následujícího jsme přistáli v Ulánbátaru. První setkání s městem byl šok. Odlétali jsme z rozkvetlých jarních Čech a najednou jsme se ocitli v zaprášeném šedivém městě, kde poryvy ledového větru zvedaly hromady špíny a odpadků a metaly nám je do obličeje. Polehoučku jsme se seznamovali z okolím našeho bydliště. Při objevných výpravách jsme naráželi na dětská hřiště s prolézačkami, z nichž se odchlipovaly zrezivělé kusy plechu a trčely dráty. Zem pokrývala téměř souvislá vrstva nedopalků a střepů. Moje děti se s nadšením rochnily ve špíně a já se děsila, co za strašné nemoci chytí. Hledali jsme alespoň kousíček zeleně. Ale jednak bylo ještě moc brzy, jednak v Ulánbátaru padly stavební horečce za oběť téměř všechny parky a ty stromy, které čirou náhodou přežily, vypadaly žalostně.
Ale nic není jen černé nebo bílé. Po třech letech je všechno snažší. A není to jen tím, že bychom si zvykli. Ne nadarmo se říká, že Mongolsko má čtyři tváře - léto, zimu, Ulanbátar a venkov. Právě v létě a na výletech za město jsme našli tu krásnější tvář Mongolska. Tu, která člověka chytí a už nikdy nepustí. Tu, která mi bude už vždycky chybět, ať zakotvím kdekoliv. Zjistili jsme, že Mongolsko rozhodně není jen Gobi. Jsou to krásná stepní údolí, kde voní tráva tak silně, až z toho bolí hlava. Jsou to březové háje a borové lesy. Jsou to stáda krav, koz a ovcí. Jsou to polodivocí koně, kteří se zjeví a za chvíli stejně náhle zmizí. Jsou to průzračné řeky a osamělé jurty. A hlavně je to prostor, který se zdá být nekonečný.  
Naše denní realita se ale odehrává hlavně v centru Ulánbátaru. Město v sobě nese stopy kočovného národa, sovětské etapy i moderního stavebního rozkvětu, všechno v podivně k sobě neladící směsi. V centru vyrostly desítky betonových výškových budov, z nichž spousta kvůli krizi zůstala nedostavěná. Na okrajích se rozprostírají obrovská jurtoviště, kam se stahují chudí lidé z celého Mongolska v naději na lepší život. Jiné čtvrti zas vypadají jako ruské bulváry lemované řadou obchodů.
Nikdy předtím jsem se nesetkala s takovým dopravním chaosem. Než jsme se naučili vrhat do provozu jako místní lidé, měla jsem pocit, že se nikdy nehnu z naší strany ulice. Mongolové se za volantem chovají stejně jako na hřbetě koně. Ignorují jízdní pruhy, jezdí v protisměru, troubí jako šílenci, nevšímají si semaforů, chodci jako by neexistovali. Pokud potřebujete přejít, nezbývá než vstoupit do silnice a doufat, že auta zastaví. Nejen proto ale většina chodců působí jako by měli sebevražedné úmysly. Stejně jako řidiči si vůbec nevšímají zelených a červených panáčků, přebíhají mimo přechody, přes křižovatky, všemi směry. Nikdy nikdo nechce ani vteřinu čekat. V době denních špiček se doprava absolutně zastaví, a to i přesto že na každou křižovatku nastoupí nejméně jeden policista, který se pokouší automobily pomocí píšťalky řídit. Většinou neúspěšně.
Druhou věcí, na kterou jsem si musela zvykat, bylo nakupování. Rozmazlená z Čech, kdy člověk v jednom supermarketu koupí všechno, co potřebuje, jsem se pomalu učila, kde, kdy a co mohu sehnat v blízkých i vzdálených obchodech. A jakmile jsem si zažila nějaký systém, všechno bylo jinak. Maso se kupuje nejlépe na tržnici. Na dřevěných pultech tu leží obrovské kusy hovězího, vepřového a skopového. Kousek vedle se prodává zelenina a ovoce. Všechno krásně čerstvé. Mléko, kysaná smetana, čerstvý bílý jogurt, to je mongolská tradice. Tyhle výrobky seženete vždy, všude a ve výborné kvalitě. Ale třeba kakao se dalo koupit dlouho jen ve státním obchodním domě. Máslo měsíc nebylo k dostání  vůbec. Když se objevilo máslo, zmizely ovocné jogurty a čokoládové tyčinky, které jsem byla zvyklá kupovat klukům. Mou oblíbenou kávu jsem našla v jednom jediném obchodě, ale tři měsíce po našem příjezdu zřejmě její zásoby nenávratně došly. Sladkou smetanu prodávají jen občas a pouze na dvou místech ve městě. Se šunkou je to podobné. Nakupování je zkrátka dobrodružství. Nikdy nevíte, co přinesete.
Na nákupech si vystačím s pár slovíčky mongolštiny. Naučila jsem se počítat do osmi, umím říct "velký" a "malý", děkuji, "omlouvám se" a "ne". Pro dopravu taxíkem stačí slůvka "doprava", "doleva" a "rovně" (většina taxiků je neoficiálních a je nutné řidiče navigovat). Velká spousta domorodců, především starších ročníků, mluví ruštinou, kterou se stejně jako my povinně učili ve škole. Někteří mladí umí anglicky, ale všeobecně je komunikace problém. Nejvíc mě to překvapilo u lékařů. Najít nějakého dobrého diagnostika, který by zároveň mluvil nějakým světovým jazykem, se rovná zázraku. Většinou je při návštěvě jakéhokoliv zdravotnického zařízení nutností mít s sebou tlumočníka. Zatím všechny drobnější útoky na naše zdraví řešíme úspěšně samoléčbou a lékaře jsme naštěstí potřebovali jen párkrát.
Před rokem se nám narodil třetí syn. V Čechách. Jediná věc, ze které mám totiž v Mongolsku strach, je právě zdejší zdravotnictví. Takže jsem byla nervózní, když jsme se s miminkem vraceli do Ulánbátaru a doufám, že všichni naši kluci mají zdravý kořínek. Některé nemocnice jsou realtivně dobře vybavené díky programům rozvojové pomoci různých zemí, ale málokdo umí s moderními přístroji zacházet, doktoři používají zastaralé lékařské postupy a antibiotika jsou všemocná. Proto lidé s vážnějšími onemocněními často létají raději do Číny. Navíc jako cizinci jsme coby pacienti neoblíbení, pokud by se "něco přihodilo", mohly by z toho být nepříjemnosti.
Ve městě příliš zábavy není, zvlášť během dlouhé  zimy, která trvá od října do dubna a pro malé děti už teprve ne. Kdo chce, může do muzea přírodní historie, kde kromě vycpané zvěře pamatující mnohem lepší časy, mají i kostry dinosaurů. Za zmínku stojí i intelektuální muzeum až po střechu nacpané tisící hlavolamů z celého světa nebo muzeum mongolských tradičních kostýmů. Během sovětské éry byla zbourána většina klášterů, ale několik jich ve městě přeci zbylo. Například Gandan s obrovskou zlatou sochou Budhy, kde moje děti s oblibou krmí hejna holubů, nebo Bogdchánův palác se sbírkou tradičních sošek. Pro děti jsou tu dvě herny s trochu ošoupanými prolézačkami a neustále vybitými autíčky na baterii. Tím jsou zimní možnosti v podstatě vyčerpány, protože při teplotách klesajících běžně na 30 stupňů pod nulou se venku pobývat prostě nedá.
V létě je to něco úplně jiného. Koupí ojetého terénního auta se nám otevřela cesta k poznávání blízkého i vzdálenějšího okolí hlavního města. Bez pohonu na čtyři kola se tu daleko nedostanete. Většina silnic končí pár desítek kilometrů za Ulánbátarem a pokračují coby vyjeté koleje a prašné cesty uprostřed širokých stepních údolí.  Žádné ukazatele směru a mapy jen tak, aby se neřeklo. Na delší výpravy jezdí obvykle alespoň dvě vozidla, pro případ, že by se s jedním něco stalo. Nehoda uprostřed ničeho, kde nejbližší civilizací je 30 kilometrů vzdálená jurta, by mohla špatně dopadnout.
Při cestách krajinou běžně míjíme hromady kamení případně dřevěné konstrukce s modrými, zelenými či žlutými fábory. Takovým posvátným místům se říká ovó a zakládá je láma nebo šaman. Většina Mongolů jsou budhisté, ale silný vliv tu má i šamanismus, takže víra zdejších lidí obé kombinuje. K ovó chodí obyvatelé blízkého i dalekého okolí prosit bohy o zdravá stáda, hodně nadojeného mléka, o štěstí i zdraví. Přinášejí bohům oběti i peníze. Ovó se musí třikrát obejít po směru hodinových ručiček a přihodit na něj kámen. Pak vám budou bohové nápomocni. Člověk si na to zvykne, takže ová, která na cestách míjíme, pravidelně obcházíme, už jen z úcty k místním tradicím, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jen proto. Při naší první dovolené v "mongolské divočině" se nás od začátku držela smůla. Prasklo nám ve stepi kolo, vypadaly téměř všechny šrouby z brzd a klid jsme měli až teprve poté, co jsme si jedno takové ovó pěkně obšlápli a poprosili dobré duchy o přízeň.
Život Mongolů jako přírodního národa je prošpikován mnoha pravidly a tabu, na která musíme v běžném životě i jako cizinci brát zřetel. Když o někoho zavadím nohou, musím ihned "postiženému" potřást rukou. Všechny věci se zásadně podávají a berou pravicí. Na návštěvě v jurtě se musí ochutnat ze všeho, co nám hostitelé nabídnou, abychom je neurazili. Pozor na oheň, je posvátný a nepatří do něj třeba slupky od brambor nebo vyčesané vlasy. Na práh u jurty se nešlape, na klobouky a hlavy se lidem nesahá. A další a další. Sami Mongolové si je nepamatují všechna.
Lidé, především ti žijící na venkově, jsou velice vstřícní a přátelští. Život v těžkých podmínách je naučil pomáhat si navzájem. Pokaždé, když jsme se dostali na návštěvu do nějaké mongolské domácnosti, snažili se hostitelé postarat se o nás co nejlépe. Tím nejmenším, co jsme dostali, byl vynikající čerstvý bílý jogurt, kterému se žádný jiný nevyrovná. Bylo by neslušné se nerevanšovat, proto s sebou vozíme vždycky pár věcí pro "strýčka Příhodu" - vodku pro domácího pána a pamlsky dětem.
Když už jsme u něčeho na zub, tak se budu chvilku věnovat jídlu. Kdybych měla pár slovy popsat mongolskou kuchyni, tak bych určitě řekla, že je velmi výživná, hodně masitá a mléčná a trochu jednotvárná. Životní styl pastevců se za uplynulá staletí příliš nezměnil (když si nebudu všímat solárních panelů vedle jurt...) a jednoduchá kamínka příliš možností k vytváření kulinářských zázraků nedávají. Nejjednodušším jídlem je vařené maso, často skopové nebo hovězí. Další možností je zabalit mleté maso do těsta z mouky a vody a buď vzniklé "pytlíčky" vařit v páře (to se to pak jí jako bůdzy), nebo jako placičky smažit na oleji (chůšůr). V guanzech neboli pouličních jídelnách se servíruje také tsuivan, nudle s masem a zeleninou, nebo totéž ve formě vývaru jako polévka. Občas se nudle vymění za rýži nebo za brambory. Všechno je pro naše jazýčky zmlsané touhou po pikantnostech poměrně málo slané a kořeněné. Mongolové prapůvodně neznají sladkosti. Místo nich odjakživa děti cucaly tvrdý tvaroh, takzvaný árul. Ale odříkaného chleba největší krajíc, takže ve městech se pekárny s všelijakými dorty, roládami a koláči velmi dobře uživí. Čím sladší a čím víc tučného krému, tím líp. Ovoci se tu moc nedá, což je pochopitelné, uvědomíme-li si, že v podstatě všechno se musí dovážet.  
Nesmím opomenout nápoje. Nikoho asi nepřekvapí, že domorodci pijí mléko a to ve všech podobách včetně té zkvašené, které se říká kumys nebo airag. Vyrábí se z kobylího mléka. Alkoholu v kumysu není moc a když se povede, chutná opravdu dobře. Po prvním požití důkladně "pročistí organismus", což jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži. Mléko se lije i do čaje, který se tu ale překvapivě pije slaný. Prý je to to nejlepší na žízeň v horkém létě, ale přiznám se, že já jsem tomuhle pití na chuť nepřišla. Skoro národním nápojem se stala bohužel i vodka, kterou někteří dokážou pít v neuvěřitelném množství.
Mongolsko je země kontrastů. Denně potkáváme na ulici staříky v tradičním mongolském oděvu, takzvaném délu a na druhou stranu slečny v minisukních a  mladíky ve značkových riflích. Není to ale ani tak konflikt starého s mladým - v délech běžně chodí také většina dětí pastevců - spíš obrovský rozdíl mezi Ulánbátarem a ostatní částí země. Hlavní město se žene kupředu jako splašené a zbytek ho nemůže dohonit, ač by spousta lidí velmi chtěla. I proto se jurtoviště za okrajovými čtvrtěmi stále rozrůstají a v Ulánbátaru žije polovina veškeré mongolské populace. Je tu největší koncentrace obyvatel, automobilů, budov, peněz a špíny, zatímco v ostatních částech Mongolska přetrvává pořád duch Čingischána, svobodných pastevců, nekonečného času a vzájemné důvěry. Proto by si žádný návštěvník téhle obrovské země neměl nechat ujít pobyt mimo hlavní město, nocleh v jurtě, jízdu stepí a koupání v řece. To je totiž to pravé Mongolsko.

Autor: Markéta Hrdoušková | středa 24.3.2010 7:21 | karma článku: 9,26 | přečteno: 2429x
  • Další články autora

Markéta Hrdoušková

Dny po tajfunu

Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.

30.9.2015 v 10:27 | Karma: 13,36 | Přečteno: 764x | Diskuse| Cestování

Markéta Hrdoušková

Ranní kafe

Stojí tu vedle mě, aby mi pomohla přetvořit myšlenky v písemný projev. Každé ráno už mnoho let (s menšími přestávkami) mě najdete s ní v ruce. A teprve dneska jsem se rozhodla vzdát jí hold. Milovníci čajů, kakaa, rumu i vody prominou, ale miluju svou ranní kávu.

2.9.2014 v 7:58 | Karma: 20,15 | Přečteno: 1034x | Diskuse| Osobní

Markéta Hrdoušková

Kdo hraje hry, nezlobí...

Tenhle článek píšu z naštvanosti. A taky trochu z bezradnosti a jako obvykle, když mnou zmítají emoce, z okamžitého popudu. Přiznám se v něm, že jsem nemoderní a zpátečnická. A vůbec mi to není líto.

28.4.2014 v 9:45 | Karma: 22,30 | Přečteno: 1077x | Diskuse| Osobní

Markéta Hrdoušková

Beethoven pro popeláře

Řada lidí, když se někam stěhuje, předem se rozhlíží a až podle toho se rozhoduje. To ale my ne. My se nejdřív stěhujeme a pak teprve rozhlížíme. Nebo to zkoušíme dělat zároveň, ale to mám z toho pak hlavu úplně v pejru.

1.10.2013 v 10:15 | Karma: 25,07 | Přečteno: 1400x | Diskuse| Cestování

Markéta Hrdoušková

Buchtám vstup zakázán

Když jsem byla sedmileté děvčátko, vzali mě prarodiče na dovolenou do tehdejšího Sovětského svazu k moři. Zrovna v době, kdy se tam konala letní olympiáda.

26.3.2013 v 9:20 | Karma: 27,85 | Přečteno: 5323x | Diskuse| Ona

Markéta Hrdoušková

Až budu volit prezidenta, mami....

Tak máme za sebou první politickou debatu. A to tomu nejstaršímu není ještě ani devět.

28.1.2013 v 11:26 | Karma: 38,22 | Přečteno: 5081x | Diskuse| Společnost

Markéta Hrdoušková

Psí podraz

"Jedny ty noviny s psama, prosím!" Kluk ve frontě přede mnou byl tutově prvňáček. Z kapsičky na krku se snažil vyhrabat kapesné. Našel sedmnáct korun a ty noviny stály devatenáct.Vypadal děsně smutně a tak jsem mu ty dvě koruny dala. Vzápětí jsem toho litovala. Za svoje kapesné si odnesl (kromě zpráv o methylalkoholových mrtvých, které, alespoň doufám, číst nebude), dvě samolepky. Na jedné byl zadek z dalmatina.

23.9.2012 v 11:33 | Karma: 30,95 | Přečteno: 2214x | Diskuse| Ostatní

Markéta Hrdoušková

Pozitivní motivace

Mělo by to prý fungovat mnohem lépe než hrozby a trest. Respektovat je. Promluvit si s nimi, vysvětlit proč a půjde to samo.

19.4.2012 v 9:43 | Karma: 20,80 | Přečteno: 2894x | Diskuse| Ona

Markéta Hrdoušková

Mateřská logistika

Kdysi dávno jsem si myslela, že logistika úzce souvisí s logikou. Že přesun věcí a lidí v čase a prostoru musí podléhat určitým pravidlům.

22.2.2012 v 11:33 | Karma: 21,45 | Přečteno: 1921x | Diskuse| Ona

Markéta Hrdoušková

Proč ta hysterie?

Poslední dva dny masochisticky pročítám diskuse o domácích porodech. Ať se snažím pochopit argumenty i emocionální výkřiky odpůrců sebevíc, pořád mi to neštymuje.

27.1.2012 v 19:23 | Karma: 42,88 | Přečteno: 10164x | Diskuse| Společnost

Markéta Hrdoušková

Takové slušné děti

Pravidelně cestou do školy míjíme tři dědoušky. Někdy už za supermarketem, jindy až u přechodu, záleží na tom, jaké zpoždění máme. Jdou a povídají si.

25.1.2012 v 11:45 | Karma: 31,17 | Přečteno: 3117x | Diskuse| Ostatní

Markéta Hrdoušková

Zlaté české ručičky

Nevím, zda je lepší vyhořet, než se stěhovat. Ale vím, že mnohem horší je přestěhovat se do bytu, který zároveň rekonstruujete. To je akce pro opravdové labužníky.

12.12.2011 v 13:40 | Karma: 31,09 | Přečteno: 5770x | Diskuse| Osobní

Markéta Hrdoušková

Porodem to nekončí...

Mluvím o pupeční šňůře. Vypadá to jednoduše. Mimino se narodí, doktor udělá šmik a máme tu nového odděleného člověka. Ale tak to není. Pupeční šňůra zůstává ve virtuální podobě a někdy bývá mnohem pevnější, než ta skutečná. Celá ta dlouhá následující léta se různě natahuje, smršťuje, trhá, uzluje, vyspravuje a nakonec se většinou přetrhne.

1.12.2011 v 14:43 | Karma: 38,72 | Přečteno: 5642x | Diskuse| Osobní

Markéta Hrdoušková

Mami, co jsou to kozy?

A to je tahle otázka z mírnějších... "Mami, co je to šukat?" Jsem celkem otevřený rodič. Takže ve svých sedmi letech už moc dobře ví, jak se dělají miminka. Nicméně celý repertoár názvů tohoto procesu jsem mu ještě neodtajnila. Měla jsem nejspíš tušit, že to za mě udělají spolužáci.

1.11.2011 v 14:35 | Karma: 36,23 | Přečteno: 5305x | Diskuse| Ostatní

Markéta Hrdoušková

Můj největší amígo

Z mateřské školky si toho moc nepamatuji. Matně si vzpomínám jen na obrovský knír pana školníka. Také na koloběžky s nafukovacími koly, o které byla vždycky rvačka a já si ji nikdy nevybojovala.

4.10.2011 v 9:17 | Karma: 29,11 | Přečteno: 3225x | Diskuse| Ostatní

Markéta Hrdoušková

Píchněte do mě, doktore!

Dosud jsem s alternativní medicínou neměla zkušenosti. Tedy nepočítám-li samoléčbu ošklivého kašle, který mě přepadl před třemi roky na sklonku mongolské zimy ve třetím měsíci těhotenství. Tehdy jsem si v zoufalství nad skutečností, že mongolský doktor mi s vysokou pravděpodobností předepíše nějaký smrtící koktejl v duchu hesla "důležité je přežít zimu, případné následky léčby jsou proti tomu prkotina", přilepila na hruď obklad z hořčice a vypálila si tam obrovský čtverec. Poleptání hořčicí jsem následně léčila medvědím sádlem, které mi manžel přivezl z lovu. Tedy ne, že by skolil medvěda, ale zřejmě se spřátelil s nějakým mongolským lovcem natolik, že ten mu tuto vzácnost a mongolský všelék jako důkaz úcty věnoval. Dodnes věřím, že medvědí sádlo zabralo proti kašli i spálenině. A pokud ne, alespoň mi nezapříčinilo další újmu na těle. Tenhle způsob ošetřování je zřejmě dostatečně alternativní, ale nejsem si tak úplně jistá, zda se dá nazvat léčbou.

13.7.2011 v 12:28 | Karma: 25,41 | Přečteno: 3692x | Diskuse| Ostatní

Markéta Hrdoušková

Zábava až do vyčerpání

Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou.

13.6.2011 v 9:35 | Karma: 20,01 | Přečteno: 2546x | Diskuse| Ostatní

Markéta Hrdoušková

Lidi, co se nestydí (fotoblog)

Cvičí, tančí, zápasí, zpívají, hrají pink-ponk, učí se na strunné nástroje, točí mečem nad hlavou. Ráda kolem nich chodím. Ráda je pozoruju. Je na co se koukat. Nikdo se neschovává, když mu něco nejde. Ritan park v srdci Pekingu funguje jako tělocvična, lidová škola umění, divadelní prkna, klub seniorů i mateřské centrum. A všude tam jsou. Lidi, co se nestydí.

6.5.2011 v 15:25 | Karma: 30,99 | Přečteno: 4571x | Diskuse| Fotoblogy

Markéta Hrdoušková

Píchni ho, řízni ho, ať mu teče krev!

"Seš mrtvej!" Nejsem!" "Prásk! Tak teď už si!" Fascinují mě klučičí hry. Ať se snažíte, jak snažíte vychovat z nich pacifisty, stejně po sobě budou střílet.

2.5.2011 v 10:01 | Karma: 24,85 | Přečteno: 3218x | Diskuse| Ona

Markéta Hrdoušková

Cvrček kanibal

Náš cvrček ztratil nohu. Byla jsem si naprosto jistá, že ještě před několika dny měl všechny. Propátrala jsem jeho obydlí a hledala jakékoliv pozůstatky připomínající hmyzí končetinu. Nic jsem nenašla.

13.4.2011 v 9:38 | Karma: 22,56 | Přečteno: 3040x | Diskuse| Osobní
  • Počet článků 86
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 4337x
- Máma tří kluků, partnerka, kamarádka, dobrodruh. - Vzděláním antropoložka, profesí leccos. - Domovem v Tchai-peji - Mám ráda svoje děti, manžela, teplou sprchu, kávu s mlékem, večery s knížkou, dlouhý spánek...