Můj největší amígo
Nebo na to, jak soudružka učitelka klukům za trest rozepnula knoflíky na rukávech a nesměli jít domů dřív, než si je znovu pozapínali. Největším zážitkem byla zřejmě chvíle, kdy chtěl Hugo vypíchnout Kačence oko špendlíkem. Rozhodně si ale nevzpomínám, že bych už ve školce měla nějakou nejlepší kamarádku. S tou jsme se potkaly až o pár let později a brzy oslavíme třicetileté výročí. Nevídáme se často, někdy máme i několikaletou pauzu. Ale vždycky o sobě víme. Vždycky si můžeme napsat nebo zavolat. Vždycky se můžeme sejít.
"Maminko, dneska jsme si s Masajím postavili bunkr!" "Mami, dneska mi dal Masají lodičku." "Masají je můj nejlepší kamarád, maminko." Měsíce jsem se snažila nenápadně zjistit, kdo je Masají. Znáte to, zvědavá matka. Masají byl totiž kromě nové paní učitelky, která mu připomínala babičku, také jednou z příčin, proč vzal Jirka čínskou školku na milost. Jeho jméno mi ale žádnou národnost nepřipomínalo. Ani některá letmo pochytaná slovíčka. "Masají tomuhle říká joument," strkal mi Jíra před oči hrstku posbíraných ozdobných kamínků a flitrů z šatiček. V žádném dostupném slovníku jsem ale joument nenašla. Až pár dní před prázdninami vytáhl můj synek papír, pastelky a namaloval obrázek. "Tohle je Masajího vlajka, mami," sdělil mi. Museli jsme si vzít na pomoc internet, abychom konečně zjistili, že Masají je Kubánec.
Všimla jsem si, že ve školkách, kde je většina "domácích" a pár "přespolních", se ti cizí tak nějak samovolně sdružují a tíhnou k sobě. Jako by poznali, že jsou trochu jiní, než ostatní. A přitom si to vůbec neuvědomují. Svého času v mongolské školce kluci kamarádili s malým Afroameričánkem. Nevěděla jsem, jak se jmenuje, tak jsem o něm mluvila jako o černouškovi. "Proč mu říkáš černoušek?" nechápali kluci. Já zas nechápala jak to, že nechápou. "No protože má černou barvu, ne?" "Aháááá..hmm...no jo." Kdybych jim to neprozradila, zřejmě by si toho vůbec nevšimli. To, že jejich kamarád je černý, nebylo to hlavní poznávací znamení. To jen my, rodiče, máme občas ve zvyku popisovat lidi podle naprosto nedůležitých a nezajímavých znaků.
"Já bych Masajímu chtěl říct, že je můj nejlepší kamarád. Ale v jeho jazyku, víš?" řekl mi Jíra, když jsme Masajího identifikovali. Oprášila jsem základy španělštiny a zapsala synkovi na papír větu: Tu eres mi amigo grande. Jsi můj veliký kamarád. Druhý den ale Masají do školky nepřišel. Nedorazil ani za týden. "Mami, Masají už odjel na prázdniny a vrátí se až v červenci," hlásil synek se slzami v očích. To znamenalo, že se už se spolu neuvidí, protože před začátkem nového školního roku jsme měli z Pekingu odletět. Jirka tomu nechtěl uvěřit. Několik následujících dnů jsme to pořád dokola řešili. Chtěl slyšet znovu a znovu, že se s Masajím třeba ještě někdy někde potkají. Třeba za dvacet let a na druhém konci světa. Měl to jako pohádku s dobrým koncem na dobrou noc.
Nedávno mi Vašík, můj nejstarší syn, který už rozumí, co znamená slovo "nikdy", řekl: "Nejsmutnější je, že už naše kamarády neuvidíme." Snažila jsem se mu vysvětlit, že cestování a stěhování má sice tu nevýhodu, že se musejí často loučit s těmi, které mají rádi, ale na druhou stranu poznají těch kamarádů víc a budou je mít rozeseté všude po světě. Že i to slůvko "nikdy" má svoje výjimky a svět je v dnešní době vlastně strašně malý.
Několik dnů před naším odletem z Číny, v sobotu ráno, jsme se šli projít do blízkého parku. Je tam malý dětský lunapark s oprýskanými kolotoči a nafukovacím skákacím hradem. Právě jsme stáli u stánku s autíčky, když mě Jíra zatahal za ruku: "Mami, támhle je Masají!" Pár kroků od nás stál kudrnatý klučina s rodiči. Obě děti se nadšeně přivítaly. A než jsme odešli, než se kluci naposledy rozloučili, řekl Jíra Masajímu španělsky i tu pro něj tak moc důležitou větu. Jsi můj největší kamarád.
Napsáno pro Ona Dnes.
Markéta Hrdoušková
Dny po tajfunu
Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.
Markéta Hrdoušková
Ranní kafe
Stojí tu vedle mě, aby mi pomohla přetvořit myšlenky v písemný projev. Každé ráno už mnoho let (s menšími přestávkami) mě najdete s ní v ruce. A teprve dneska jsem se rozhodla vzdát jí hold. Milovníci čajů, kakaa, rumu i vody prominou, ale miluju svou ranní kávu.
Markéta Hrdoušková
Kdo hraje hry, nezlobí...
Tenhle článek píšu z naštvanosti. A taky trochu z bezradnosti a jako obvykle, když mnou zmítají emoce, z okamžitého popudu. Přiznám se v něm, že jsem nemoderní a zpátečnická. A vůbec mi to není líto.
Markéta Hrdoušková
Beethoven pro popeláře
Řada lidí, když se někam stěhuje, předem se rozhlíží a až podle toho se rozhoduje. To ale my ne. My se nejdřív stěhujeme a pak teprve rozhlížíme. Nebo to zkoušíme dělat zároveň, ale to mám z toho pak hlavu úplně v pejru.
Markéta Hrdoušková
Buchtám vstup zakázán
Když jsem byla sedmileté děvčátko, vzali mě prarodiče na dovolenou do tehdejšího Sovětského svazu k moři. Zrovna v době, kdy se tam konala letní olympiáda.
Markéta Hrdoušková
Až budu volit prezidenta, mami....
Tak máme za sebou první politickou debatu. A to tomu nejstaršímu není ještě ani devět.
Markéta Hrdoušková
Psí podraz
"Jedny ty noviny s psama, prosím!" Kluk ve frontě přede mnou byl tutově prvňáček. Z kapsičky na krku se snažil vyhrabat kapesné. Našel sedmnáct korun a ty noviny stály devatenáct.Vypadal děsně smutně a tak jsem mu ty dvě koruny dala. Vzápětí jsem toho litovala. Za svoje kapesné si odnesl (kromě zpráv o methylalkoholových mrtvých, které, alespoň doufám, číst nebude), dvě samolepky. Na jedné byl zadek z dalmatina.
Markéta Hrdoušková
Pozitivní motivace
Mělo by to prý fungovat mnohem lépe než hrozby a trest. Respektovat je. Promluvit si s nimi, vysvětlit proč a půjde to samo.
Markéta Hrdoušková
Mateřská logistika
Kdysi dávno jsem si myslela, že logistika úzce souvisí s logikou. Že přesun věcí a lidí v čase a prostoru musí podléhat určitým pravidlům.
Markéta Hrdoušková
Proč ta hysterie?
Poslední dva dny masochisticky pročítám diskuse o domácích porodech. Ať se snažím pochopit argumenty i emocionální výkřiky odpůrců sebevíc, pořád mi to neštymuje.
Markéta Hrdoušková
Takové slušné děti
Pravidelně cestou do školy míjíme tři dědoušky. Někdy už za supermarketem, jindy až u přechodu, záleží na tom, jaké zpoždění máme. Jdou a povídají si.
Markéta Hrdoušková
Zlaté české ručičky
Nevím, zda je lepší vyhořet, než se stěhovat. Ale vím, že mnohem horší je přestěhovat se do bytu, který zároveň rekonstruujete. To je akce pro opravdové labužníky.
Markéta Hrdoušková
Porodem to nekončí...
Mluvím o pupeční šňůře. Vypadá to jednoduše. Mimino se narodí, doktor udělá šmik a máme tu nového odděleného člověka. Ale tak to není. Pupeční šňůra zůstává ve virtuální podobě a někdy bývá mnohem pevnější, než ta skutečná. Celá ta dlouhá následující léta se různě natahuje, smršťuje, trhá, uzluje, vyspravuje a nakonec se většinou přetrhne.
Markéta Hrdoušková
Mami, co jsou to kozy?
A to je tahle otázka z mírnějších... "Mami, co je to šukat?" Jsem celkem otevřený rodič. Takže ve svých sedmi letech už moc dobře ví, jak se dělají miminka. Nicméně celý repertoár názvů tohoto procesu jsem mu ještě neodtajnila. Měla jsem nejspíš tušit, že to za mě udělají spolužáci.
Markéta Hrdoušková
Píchněte do mě, doktore!
Dosud jsem s alternativní medicínou neměla zkušenosti. Tedy nepočítám-li samoléčbu ošklivého kašle, který mě přepadl před třemi roky na sklonku mongolské zimy ve třetím měsíci těhotenství. Tehdy jsem si v zoufalství nad skutečností, že mongolský doktor mi s vysokou pravděpodobností předepíše nějaký smrtící koktejl v duchu hesla "důležité je přežít zimu, případné následky léčby jsou proti tomu prkotina", přilepila na hruď obklad z hořčice a vypálila si tam obrovský čtverec. Poleptání hořčicí jsem následně léčila medvědím sádlem, které mi manžel přivezl z lovu. Tedy ne, že by skolil medvěda, ale zřejmě se spřátelil s nějakým mongolským lovcem natolik, že ten mu tuto vzácnost a mongolský všelék jako důkaz úcty věnoval. Dodnes věřím, že medvědí sádlo zabralo proti kašli i spálenině. A pokud ne, alespoň mi nezapříčinilo další újmu na těle. Tenhle způsob ošetřování je zřejmě dostatečně alternativní, ale nejsem si tak úplně jistá, zda se dá nazvat léčbou.
Markéta Hrdoušková
Zábava až do vyčerpání
Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou.
Markéta Hrdoušková
Lidi, co se nestydí (fotoblog)
Cvičí, tančí, zápasí, zpívají, hrají pink-ponk, učí se na strunné nástroje, točí mečem nad hlavou. Ráda kolem nich chodím. Ráda je pozoruju. Je na co se koukat. Nikdo se neschovává, když mu něco nejde. Ritan park v srdci Pekingu funguje jako tělocvična, lidová škola umění, divadelní prkna, klub seniorů i mateřské centrum. A všude tam jsou. Lidi, co se nestydí.
Markéta Hrdoušková
Píchni ho, řízni ho, ať mu teče krev!
"Seš mrtvej!" Nejsem!" "Prásk! Tak teď už si!" Fascinují mě klučičí hry. Ať se snažíte, jak snažíte vychovat z nich pacifisty, stejně po sobě budou střílet.
Markéta Hrdoušková
Cvrček kanibal
Náš cvrček ztratil nohu. Byla jsem si naprosto jistá, že ještě před několika dny měl všechny. Propátrala jsem jeho obydlí a hledala jakékoliv pozůstatky připomínající hmyzí končetinu. Nic jsem nenašla.
Markéta Hrdoušková
Pro blaho lidu kojící krávy a stříbrný déšť
Žiju v zemi neomezených možností. V Číně se všechno dělá pro blaho lidu, a to je pane nějaká zodpovědnost! Zvlášť když je toho lidu tolik. To se nad lecčíms musí přivřít oko.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4337x
Seznam rubrik
Oblíbené blogy
- moje mongolská spolubojovnice
- Jana
- detektivní agentura
- máma právnička
- lékařka v Indii
- Italka k popukání
- romistka
- žena a máma se smyslem pro humor
- paní poetická
- knižní recenzent (mimo jiné)