Okénko do mongolské minulosti

Opravdu nejde o žádnou složitou historii. Jen o pěkný nedělní rodinný výlet uprostřed mongolského babího léta do skanzenu "jako ze 13. století". A taky o mé dočasné rozloučení s Mongolskem.

Jurta v tábooe pastevcuDavid Hrdoušek

Přemýšlet každou sobotu, kam vyrazit, aby děti vylítaly alespoň část své bezbřehé energie, je občas náročné i v Česku, natož v Mongolsku. Ulánbátar nepřipadá v úvahu - pro mrňata tu není v podstatě nic. Takže zbývají vyjížďky za město ve vzdálenosti od 50 do 200 kilometrů. Upřesním-li to časově, je třeba si rezervovat 2 až 5 hodin na přesuny.

Tu je možné zajet do národního parku Terelž, kde je řeka, les a skály. Ondy zas do přísně chráněné oblasti Bogdchan, kde je klášter, potok a kamenitý kopec. Nebo se vydat na trochu náročnou trasu k písečným dunám poblíž oblasti s koni Převalského. Také na sever od hlavního města je místo s krásnými skalami, potůčkem a lesem, kde dokonce rostou houby. No a při největším nedostatku inspirace lze vždycky vyjet kousek mezi vršky lemující Ulán a opéct si tam mongolskou klobásu.

Skanzen jako vystřižený z doby Čingischána byl vítanou změnou ve stále se opakujícím repertoáru výletů. Počasí nám přálo, slunce svítilo jako o život a vzduch byl cítit posledními záchvěvy léta, které po pár dnech podzimu přechází rovnou v mongolskou zimu. Zkrátka ideální podmínky.

Po hodině jízdy zastavujeme u obrovského stříbrného monstra. Socha velkého chána bude vbrzku sloužit jako rozhledna po krajině, mastňácká restaurace, karaoke, bar a diskotéka. Zatím je to stále staveniště uprostřed ničeho. Přesto obyvatel blízké jurty vycítil svou příležitost a vytáhl na bydýlko orla jako lákadlo na nás, na turisty. Nicméně děti mnohem víc než dravec zaujala hromada písku a sarančata, kterých bylo všude plno.

Kousek za stříbrným Čingisem odbočujeme do stepi a po další půlhodince jízdy nás brána do skanzenu konečně přesvědčí, že jsme se do volného prostoru vydali správným směrem. Kousek za vstupem je první "tábor". Uskupení jurt představuje něco jako vojenskou a koňskou základnu. Těmihle tábořišti bylo ve 13. století mongolsko "prošpikováno". Stály na každých 40 kilometrech a kromě stálé hlídky sloužilo jako výměník pro uhnané oře, na nichž se širou krajinou proháněli pošťáci (pardón, poslové).

Druhé a třetí stanoviště zatím přeskakujeme, abychom si užili trochu šamanismu dříve, než děti začnou být příliš unavené a hladové. Šamanské stanoviště sestává z několika jurt a středového kruhu. Každá jurta je jiná a představuje sídlo šamana jiné etnické skupiny.

Nejedná se pouze o kulisy. V jednom z gerů právě odpočívají šaman a šamanka. Dnes je totiž obzvlášť vhdodný den na obřady. Nechají nás vejít, ale oba vypadají natolik vyčerpaně, že je raději necháme oddychovat. Jedna z jurt je určena pouze pro muže. Velcí muži jdou tedy políbit posvátnou želvu, malí muži lezou na skalku v kopci a ženy se sluní. Já a těhotná průvodkyně si porovnáváme břicha.

Ve středovém kruhu třikrát obcházíme strom, který od loňského roku uschl. Kolem nás si vítr pohrává s šamanskými proprietami. Děti odmítají opustit skalku a končí to hrozným řevem a pár dobře mířenými plácnutími na malý zadeček. Když odcházíme, jedna ze šamanek cosi rozhazuje do vzduchu, asi odhání zlé duchy...

Šamanismus je v Mongolsku stále velmi živý. Šamanů je prý až moc, dočetla jsem se v anglicky psaném magazínu Mongolian City Night. Šamanem je možné se stát tak, že se v šamanské rodině narodíte, nebo je to zkrátka dar z nebes. Loňský rok se narodilo v Mongolsku kolem 80 budoucích šamanů a další zatím zůstávají nerozpoznáni.

Každý opravdový šaman musí složit něco jako maturitu, při níž je důležitým momentem nějaký nadpřirozený úkaz. Třeba když se ve chvíli hlubokého transu zničeho nic na obloze objeví pár orlů. Šamané se umí spojit s dušemi mrtvých, předpovídat budoucnost i léčit. Docela věřím, že někdy je lepší vyrazit spíše za šamanem než do nemocnice.

Další zastávkou je oběd v Čingischánově jurtě. Chánovo obydlí je obrovské. Při stěhování tábora se tahle jurta nerozkládala jako ostatní. Byla postavena na jakémsi obrovském voze, taženém v případě potřeby mnohaspřežením býků.

Uvnitř jsme zatím sami, díkybohu. Děti mohou nerušeně řádit, zkoušet si čepice, které jsou součástí obleků vystavených po okrajích jurty. Brzy objevují i další vybavení - meče a kopí. To je chvíle, kdy je třeba zasáhnout. K obědu nám hraje mladík na mongolský lidový nástroj - morinkhur. Přidává i jinou tradiční kulturní vložku, hrdelní zpěv. Kdybych to neviděla na vlastní oči a neslyšela na vlastní uši, nevěřila bych, že tenhle prapodivný zvuk dokážou vyloudit lidské hlasivky.

Děti jsou unavené, ale přesto se vydáváme do tábora pastevců, kde mají kromě koní i velbloudy. Možnost se na těchto zvířatech svést je pro malé kluky opravdu velkým lákadlem. Takovým, že nám dokonce odpustí i návštěvu v jednom geru, kde dostáváme výborný čerstvý bílý jogurt (mongolsky tarag) a sušený tvrdý tvaroh, árul. Máme ho plné kapsy.

Děti usínají v okamžiku, kdy usedáme do aut. Další návštěvu v sídlišti řemeslníků tedy absolvujeme bez nich. Stejně by je to nebavilo. Průvodce nám ukazuje některé exponáty, oznamuje nám, které jsou ke koupi a ujišťuje, že ve vystavených kostýmech se klidně můžeme i vyfotit. Velký chundelatý pes ochotně likviduje naše zásoby árulu a slintá mi na kalhoty. V dřevěné kleci sedí orel. Na vedlejším kameni prý sedával druhý, ale jednoho krásného dne se mu podařilo přetrhat pouta a získat svobodu. Jeho druh zřejmě už mít to štěstí nebude.

Posledním stanovištěm je nomin, obchod, kde je možné nakoupit suvenýry a podívat se na původní mongolské písmo. Bohužel mistr je právě nepřítomen, takže ho při psaní neuvidíme. Některé z dětí už toho mají dost. Mé mladší své rozčarování řeší tím, že leží za jurtou na zemi a řve. Tatínek se starším se mezitím vydávají do skal, aby se podívali na okolní svět z výšky. Když se mladší vzpamatuje, jsou už pryč. Jako obětavá matka hledám tu nejschůdnější cestu vzhůru, kterou by zvládl tříletý prcek i mé sedmiměsíční břicho. Nakonec jsou spokojení všichni, i když dolů to jde o poznání hůř než nahoru.

Je pozdní odpoledne a vydáváme se domů. Ulánbátar nás vítá svými prašnými ulicemi, otevřenými kanály, kolonami aut a rozestavěnými výškovými budovami. Vracíme se z minulosti do moderní mongolské přítomnosti.

P.S. Tímto článkem se, doufám že dočasně, loučím s Mongolskem. V době, kdy řádky výše čtete, sedím s dětmi v letadle směr Moskva a Praha. Pokud všechno půjde dobře, budeme se vracet za dlouhých pět měsíců a bude nás o jednoho víc. Držte nám palce...

P.P.S  Tento článek vyšel také jako jeden z Mongolských střípků na stránkách http://www.baby-cafe.cz