Holky z naší školky

Můj nejstarší synek má dnes páté narozeniny. Včera se rozhodl, že si vezme Mičku za ženu.

Mička je jeho spolužačka z mateřské školky. Je to přesně ten typ holčičky, kterou začnou kluci z lásky tahat  za copánky už ve třech letech a v sedmnácti bude její šlépěje lemovat pěkná řádka zlomených srdcí. Zkrátka žádná "seď v koutě, najdou tě." 

Nekritická mateřská láska ve mně bojuje se zdravým rozumem. Zdravý rozum říká, že zamilování v pěti letech je přeci jen záležitost k pousmání, mateřská láska oponuje, že první úspěch je jen předzvěstí úspěchů dalších. A mám radost pokaždé, když mi syn oznamuje: "Dneska jsem pomohl Mičce na klouzačku," nebo "Dneska mi Mička dala bombon."

Dovedu si představit situaci, kdy mi moje pětadvacetileté dítě přivede domů dívku svého srdce a oznámí mi: "Mami, my se budeme brát." A já se na ni podívám a pomyslím si: "Tuhle??? Kdes ji proboha našel?" Pevně doufám, že pak v sobě najdu sílu nebýt urejpanou hnusnou tchýní a že se budu snažit najít ve svých snachách to tajemství, kvůli kterému je moji synové milují.

Svou vlastní tchýni mám moc ráda a obdivuju ji za to, že dokázala vychovat svoje tři kluky, tak, aby byli úspěšní a šťastní a přitom sama přežít. Je prima, že si mám ke komu jít pro radu, když mi někdy můj muž připomíná marťana. Protože kdo ho zná nejlíp na světě? Přeci jeho máma.

Mému chlapečkovi je teprve pět jet. Ale je dobré být připravená. Vždyť Mičkou to všechno začíná.