Všechno nejlepší, aneb jak nás Mongolové nakonec (ne)utopili

Občas se stane, že události člověka dočista převálcují. A to si myslím, že jsem připravená skoro na všechno. Na tohle ale ne. Nejdřív nás "převezla" řeka a pak mongolští záchranáři.

záchranárský nákladák "v louži"autor: oslavenec

Řeknete si, na oslavě narozenin v lůně přírody není nic nebezpečného. Vezmete děti a jedete. Tak takhle nějak jsme se vydali oslavit kamarádovy čtyřicetiny do jurtového kempu za řeku Terelž. Jistý Holanďan, který bloudil světem tak dlouho, až v Mongolsku našel ženu a štěstí, tu vyrábí sýr a ubytovává turisty. Je to krásné místo. Stříbrná zurčící voda, stromy, kopce, pár jurt, koně...

Kamenem úrazu se stala ta voda. Kemp má totiž jednu nevýhodu, kterou je možné v téhle zemi považovat za malichernou, dokud nezačne pršet. Chybí k němu totiž most. Řeka se musí přebrodit, nejlépe tam, kde se dělí na pět menších ramen. Pokud je normální stav vody, je možné projet i hlavním tokem. Tomu se ale od chvíle před dvěma roky, kdy nám auto zhaslo přesně uprostřed a už nenastartovalo, z pochopitelných důvodů vyhýbáme.

Podmínka "dokud nezačne pršet" tentokrát splněna nebyla. Naopak, lilo jako z konve celou noc z pátku na sobotu. Tušili jsme, že hladina řeky stoupne a vyrazili jsme proto dost brzy. Co jsme ale absolutně neodhadli, byla rychlost, jakou dokáže tok na vytrvalý déšť reagovat. Do kempu jsme se dostali ještě docela v pohodě, zpátky už ale ne.

Oslavenec ve snaze pomoci dalším hostům dostavit se před rozkrojením dortu, poslal pro ně na druhý břeh vlastní terénní auto s mongolským řidičem. Tady by bylo možná vhodné podotknout, že Mongolové někdy jednají, jakoby postrádali jakýkoliv pud sebezáchovy. Snad tahle vlastnost pomohla kdysi Čingischánovi dobýt půlku světa, z pohledu jednotlivce je ale spíš nevýhodou. Zkrátka se vrhají do víru událostí po hlavě bez ohledu na možné následky. Jak jinak vysvětlit fakt, že řidič nejel nazpět do kempu bezpečnější cestou přes rozdělená říční ramena, ale zamířil do kalné, divoce se valící vody hlavního toku.

Samozřejmě, že auto na druhý břeh nedojelo (dokonce ani nedoplulo...). Proti silnému proudu nemělo šanci a "chcíplo" nekolik metrů od cíle. Posádka před vodou prchla na střechu, naštěstí stále vyčnívající z vody. Skupinka přihlížejících Mongolů zorganizovala záchrannou akci. Nejprve se trosečníky pokusili dostat z utopeného vozu do bezpečí na koních, ale i jejich zvířata proud strhával. Nakonec je dotahali na břeh s pomocí provazu, mokré, ale živé.

Přes nepřízeň počasí a okolností se oslava vydařila. I když možná čerstvý čtyřicátník na to bude mít jiný názor...nevím. Ovšem v neděli začalo být více než jasné, že jsme zajatci. Cesta domů vedla jen přes vodu, které bylo tolik, že i pět jindy přátelsky se tvářících menších říčních ramen se proměnilo v jeden široký, hluboký a dravě se valící proud. A právě teď do děje vstupuje oddíl devíti mongolských záchranářů na velkém ruském náklaďáku, kteří přijeli z vody vytáhnout potopená vozidla. Oslavencův řidič totiž  nebyl jediný, kdo podcenil sílu řeky. Na různých místech skončily svou pouť nejméně další čtyři automobily, jejichž řidiči se také domnívali, že to zvládnou.

Záchranáři vysvobodili z řeky dva vozy a za příslib bezplatného ubytování a stravy v kempu Bludného Holanďana se uvolili přeplavit na člunu ty hosty, kteří bezpodmínečně potřebovali v pondělí nastoupit do práce v hlavním městě. Což byli všichni kromě dvou matek s malými dětmi a oslavence, který za prvé cítil odpovědnost kapitána Titaniku za své pasažéry a za druhé chtěl být svědkem záchrany svého auta, naplánované na následující den.

Tak jsme tedy zůstaly. Já, Lucka a našich dohromady pět dětí. Neoplývaly jsme nadšením, kdepak. Ono je něco jiného prodloužit si víkend s tím, že si pro vás manžel za pár dnů přijede, než zůstat na místě obklopeném vodou, o které netušíte, kdy opadne,  a s vědomím, že když si některý z kluků třeba zlomí ruku (a to je ta lepší varianta), k lékaři se nedostanete.

Pondělní ráno v nás probudilo tu trochu zbylého optimismu. Začalo totiž svítit slunce, obloha byla azurová a zdálo se, že voda přeci jen někdy klesne. Ve snaze zajistit dětem nějakou zábavu jsme vyrazili na výlet k jědné z říček (jak příznačné...), kde se kluci s jásotem cachtali v ledové vodě. Po návratu na nás čekal oslavenec s radostnou zprávou. Záchranáři nás přeplaví stejně jako včera naše drahé polovičky. Rychle jsme sbalily evakuační batůžky a děti a byly připravené vrhnout se na člunu do vln. "Jsou to přeci profesionálové, nic se nám s nima nemůže stát," ujišťovaly jsme se navzájem.

Tehdy opět zasáhl Bludný Holanďan a svou přesvědčovací schopností, přes kterou by nepřejela lokomotiva, doprovázenou vybranou mongolštinou a divokou gestikulací, dotlačil záchranáře ke změně plánu. Tu řeku přeci v tom velikým autě přejedou jako nic! Už léta nevyhledávám výrazně adrenalinové situace. Takže když jsem podávala své malé chlapečky mužům na korbě náklaďáku a sama se šplhala s kojencem v šátku tamtéž, připadala jsem si jak v béčkovém thrilleru. S odstupem několika dní mi to už přijde spíš jako příběh do Bakalářů.

Kluci seděli smějícím se mužům na klíně. Náklaďák se otřásl, jak vjel do řeky. Hleděla jsem malým otvorem v plachtě, jak rozráží kalnou vodu. Občas zarachtala spojka. Záchranáři mi naznačovali, ať je vyfotím a do objektivu cenili úžasně bílé zuby a ukazovali dva vztyčené prsty - nad vodou zvítězíme!

Přejeli jsme první říční rameno a před druhým auto na chvíli zastavilo. Pak se znovu rozjelo. Najednou se kabina kamsi propadla a voda vystříkla až na střechu. Vzápětí následoval zadek náklaďáku a rázem jsme měli řeku až po kotníky. Motor ztichl. Strach o děti ani o sebe jsem neměla. Byli jsme přeci s profíky a ti se o nás postarají. Jen jsem chtěla být už strašně moc doma a vodu kromě teplé sprchy dlouho nevidět.

Děti vydržely zaraženě sedět několik sekund. Poté začaly opatrně zjišťovat, zda se neutopíme a po ujištění, že určitě ne, daly průchod svému nadšení z toho, že je nějaká akce. Zcela neadekvátně situaci, kdy jejich dopravní prostředek seděl po volant v tůni uprostřed vodní plochy, vypadali rovněž záchranáři, jako že se dobře baví. Asi to byla větší prča, než vytahovat potopená auta. Chvilku se snažili nafouknout člun přímo na korbě, záhy však zjistili, že jednodušší bude dokončit dílo na břehu, respektive na jednom z ostrůvků, které po sobě zanechávala opadávající řeka.

Vyfasovali jsme slušivé záchranné vesty. Kluci putovali v náručí profesionálů na souš a my zbylé jsme ten kousek přebrodily samy. Voda byla jako led. Oslavenec sedící na střeše vozidla se v tu chvíli spojil s našimi manželi, aby je seznámil s vývojem situace. Díky mobilní komunikaci se tak mohli nervovat mnohem víc než my. Slunce svítilo, bylo krásně teplo, voda zurčela, les šuměl, co si víc přát. Snad jen suché nohy.

Záchranáři spoutali dva stromy na protějších březích provazem a k němu karabinami či něčím takovým připevnili nafouklý člun. Bez problémů jsme překonali druhé nejprudší říční rameno na naší cestě k domovu. Čekalo nás ještě několik říček, více či méně rozvodněných, a několik přechodů souše mezi loužemi. Bosí profesionálové (šlápnou ve vodě na střep, zařvou, upustí dítě...honilo se mi hlavou) přenášeli člun a kde bylo potřeba, převezli nás přes vodu. Posléze zřejmě usoudili, že člun už není nutný, nechali ho na místě a šli jsme dál jen tak. Nebýt těch svítivě oranžových plovacích vestiček, připomínala by naše skupina spíš putovní tábor na výletě, než účastníky evakuace.

Když jsme přebrodili poslední říční rameno, rozloučli jsme se s našimi milými průvodci. Zdálo se, že se jim to celé docela líbilo. Možná uplynulé odpoledne brali jako branné cvičení spojené se záchranou žen a dětí a okořeněné jazykovou bariérou. Na břehu na ně čekal kolega s hromadou chůšůrů (smažených masových placek), o něž se ochotně podělili s hladovými dětmi. "Záchranářský chůšůr" se pro kluky záhy stal  jakýmsi mýtyckým jídlem, jejich medailí za odvahu.

S mokrými kalhotami a čvachtajících botách jsme doklopýtali k silnici a počkali, až si pro nás dojedou oslavencova auta, která mu nevzala voda. S večerem jsme dorazili do Ulánu. Druhý den kluci dostali horečku. V místním tisku a televizi vyšla zpráva, že chrabří záchranáři evakuovali před velkou vodou nejméně polovinu všech Čechů žijících v hlavním městě. Na to, že při akci utopili vlastní auto, jaksi pozapomněli. Dnes opět z vodovodu neteče voda. Jindy bych zuřila, ale teď mi to tak nějak ani nevadí...

P.S. - zde se skrývá odkaz na pohled ze stejné strany břehu, ale jinýma očima

P.P.S. - pár fotek na závěr