Píchni ho, řízni ho, ať mu teče krev!
Podle mě to mají v genech. Jako osvícení rodiče jim totiž pečlivě vybíráme hračky a kulturní program v podstatě již od kolébky. Žádné zbraně do rodiny, z televizních pořadů jen ty mírumilovné. Takový Tom a Jerry třeba do naší rodiny nesmějí, protože neshledáváme nic přínosného na pohádce, kde malý zákeřný hlodavec nechává v pravidelných intervalech vybuchovat slaboduchému kocourovi hlavu. Přesto se i u nich už kolem třetího roku začaly projevovat pravěké atavismy. Pobíhali po bytě se stanovou tyčkou nebo vařečkou a lovili v lepším případě imaginární dinosaury, v horším případě mou maličkost. Pravděpodobně jsem jim podle obrázků připomínala diplodoka.
Tak dostali první (a zatím i poslední) pušku. K takhle militaristickému nákupu jsem se uvolila jen proto, že už mě nebavilo věčně zametat úlomky stanových tyček a hledat kuchyňské náčiní. Dostali základní přednášku o tom, že po lidech se nestřílí. Jediná palba je povolena na zvěř z důvodu hladu nebo ohrožení. Chvilku jim to vydrželo a já naivně věřila, že mám vyhráno. Nejspíš ale byli na vzájemné vraždění ještě příliš malí.
Ve škole nám kdysi pan psycholog vykládal, jak již výzkumy v mateřských školách ukazují na rozdíly v přístupu k životu u tříletých chlapečků a holčiček. Zatímco přirozeností děvčátek je tvořit a chránit domovy (což se projevuje tak, že holčičky staví kruhová tábořiště, zdobí je a hájí), kluci budují obrovské stavby v podstatě jen proto, aby je mohli požitkářky zbořit. Pokud je omylem sousedova, je to ještě lepší. Vzpomněla jsem si na to v okamžiku, kdy můj dvouletý něžný, sladký a roztomilý synek strávil hodinu dopoledne tím, že postavil věž z kostek, na její vrchol umístil panáčka, zařval "heje mami!" a fláknul do toho násadou od smetáku. Potvrdil tím, mimo jiné to, co tvrdívala moje babička. Totiž že muži potřebují obecenstvo.
Netvrdím, že všechny holčičky jsou ochranitelské víly. Znám pár pěkně krvelačných příslušnic slabšího pohlaví, i když místo destrukce fyzické se zaměřují spíš na tu duševní. Ale bojové hry jsou hlavně doménou klučičí. Teď se nám tu sešlo osm chlapečků mezi pěti a devíti lety. A to je tedy masakr. "Tohle je světelnej meč, tím tě rozsekám na cucky!" "A já tebe taky, už ti stříká krev!" "Kluci, lidi se přece nezabíjej..." snažíme se je my mírumilovné matky tu a tam mírnit. Ale je to marné. Podívají se na nás jako Jediové na nižší bytosti a jdou si dál ustřelovat hlavy a odsekávat končetiny.
Už jsem si trochu zvykla a obrnila se. Už se necítím dotčeně, když hodinu a půl stavím letadlo z lega ("Maminko prosím prosím, pomož mi s tím!" ) místo toho, abych uvařila oběd, vyluxovala a pověsila vyprané prádlo a za pět minut poté mi bojovník přinese ubohé trosky s nadšeným výrazem v tváři "Voni do sebe vrazili a tenhle šel do vývrtky a pchhhh, džžžž, prásk!!! Ale pilot to přežil mami, katapultoval se a na zemi pak bojovali a navzájem se propíchli!"
Nechceme mít z kluků maminčiny mazánky. Vědí, že se mohou bránit, ale nesmí útočit jako první. Učíme je, že se mají zastat slabšího a že holky se nebijou. I když tváří v tvář občasným problémům s terorizujícími spolužačkami ze školky tak úplně nevím, jak se k posledně napsanému postavit. Zatím pořád tvrdíme, že holky se nebijou, ale zařvat se na ně může. Myslím, že to všechno docela chápou. Jinak mají svůj svět, v němž se bez skurpulí vraždí, propichují a mrzačí. Vůbec mu nerozumím a pořád se ho tu a tam snažím moderovat. Zcela marně a zbytečně. Ale lepším se. Myslím, že už brzo bez mrknutí oka utřu imaginární krev, zašiju sečné rány a budu s úsměvem servírovat oběd.
Markéta Hrdoušková
Dny po tajfunu
Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.
Markéta Hrdoušková
Ranní kafe
Stojí tu vedle mě, aby mi pomohla přetvořit myšlenky v písemný projev. Každé ráno už mnoho let (s menšími přestávkami) mě najdete s ní v ruce. A teprve dneska jsem se rozhodla vzdát jí hold. Milovníci čajů, kakaa, rumu i vody prominou, ale miluju svou ranní kávu.
Markéta Hrdoušková
Kdo hraje hry, nezlobí...
Tenhle článek píšu z naštvanosti. A taky trochu z bezradnosti a jako obvykle, když mnou zmítají emoce, z okamžitého popudu. Přiznám se v něm, že jsem nemoderní a zpátečnická. A vůbec mi to není líto.
Markéta Hrdoušková
Beethoven pro popeláře
Řada lidí, když se někam stěhuje, předem se rozhlíží a až podle toho se rozhoduje. To ale my ne. My se nejdřív stěhujeme a pak teprve rozhlížíme. Nebo to zkoušíme dělat zároveň, ale to mám z toho pak hlavu úplně v pejru.
Markéta Hrdoušková
Buchtám vstup zakázán
Když jsem byla sedmileté děvčátko, vzali mě prarodiče na dovolenou do tehdejšího Sovětského svazu k moři. Zrovna v době, kdy se tam konala letní olympiáda.
Markéta Hrdoušková
Až budu volit prezidenta, mami....
Tak máme za sebou první politickou debatu. A to tomu nejstaršímu není ještě ani devět.
Markéta Hrdoušková
Psí podraz
"Jedny ty noviny s psama, prosím!" Kluk ve frontě přede mnou byl tutově prvňáček. Z kapsičky na krku se snažil vyhrabat kapesné. Našel sedmnáct korun a ty noviny stály devatenáct.Vypadal děsně smutně a tak jsem mu ty dvě koruny dala. Vzápětí jsem toho litovala. Za svoje kapesné si odnesl (kromě zpráv o methylalkoholových mrtvých, které, alespoň doufám, číst nebude), dvě samolepky. Na jedné byl zadek z dalmatina.
Markéta Hrdoušková
Pozitivní motivace
Mělo by to prý fungovat mnohem lépe než hrozby a trest. Respektovat je. Promluvit si s nimi, vysvětlit proč a půjde to samo.
Markéta Hrdoušková
Mateřská logistika
Kdysi dávno jsem si myslela, že logistika úzce souvisí s logikou. Že přesun věcí a lidí v čase a prostoru musí podléhat určitým pravidlům.
Markéta Hrdoušková
Proč ta hysterie?
Poslední dva dny masochisticky pročítám diskuse o domácích porodech. Ať se snažím pochopit argumenty i emocionální výkřiky odpůrců sebevíc, pořád mi to neštymuje.
Markéta Hrdoušková
Takové slušné děti
Pravidelně cestou do školy míjíme tři dědoušky. Někdy už za supermarketem, jindy až u přechodu, záleží na tom, jaké zpoždění máme. Jdou a povídají si.
Markéta Hrdoušková
Zlaté české ručičky
Nevím, zda je lepší vyhořet, než se stěhovat. Ale vím, že mnohem horší je přestěhovat se do bytu, který zároveň rekonstruujete. To je akce pro opravdové labužníky.
Markéta Hrdoušková
Porodem to nekončí...
Mluvím o pupeční šňůře. Vypadá to jednoduše. Mimino se narodí, doktor udělá šmik a máme tu nového odděleného člověka. Ale tak to není. Pupeční šňůra zůstává ve virtuální podobě a někdy bývá mnohem pevnější, než ta skutečná. Celá ta dlouhá následující léta se různě natahuje, smršťuje, trhá, uzluje, vyspravuje a nakonec se většinou přetrhne.
Markéta Hrdoušková
Mami, co jsou to kozy?
A to je tahle otázka z mírnějších... "Mami, co je to šukat?" Jsem celkem otevřený rodič. Takže ve svých sedmi letech už moc dobře ví, jak se dělají miminka. Nicméně celý repertoár názvů tohoto procesu jsem mu ještě neodtajnila. Měla jsem nejspíš tušit, že to za mě udělají spolužáci.
Markéta Hrdoušková
Můj největší amígo
Z mateřské školky si toho moc nepamatuji. Matně si vzpomínám jen na obrovský knír pana školníka. Také na koloběžky s nafukovacími koly, o které byla vždycky rvačka a já si ji nikdy nevybojovala.
Markéta Hrdoušková
Píchněte do mě, doktore!
Dosud jsem s alternativní medicínou neměla zkušenosti. Tedy nepočítám-li samoléčbu ošklivého kašle, který mě přepadl před třemi roky na sklonku mongolské zimy ve třetím měsíci těhotenství. Tehdy jsem si v zoufalství nad skutečností, že mongolský doktor mi s vysokou pravděpodobností předepíše nějaký smrtící koktejl v duchu hesla "důležité je přežít zimu, případné následky léčby jsou proti tomu prkotina", přilepila na hruď obklad z hořčice a vypálila si tam obrovský čtverec. Poleptání hořčicí jsem následně léčila medvědím sádlem, které mi manžel přivezl z lovu. Tedy ne, že by skolil medvěda, ale zřejmě se spřátelil s nějakým mongolským lovcem natolik, že ten mu tuto vzácnost a mongolský všelék jako důkaz úcty věnoval. Dodnes věřím, že medvědí sádlo zabralo proti kašli i spálenině. A pokud ne, alespoň mi nezapříčinilo další újmu na těle. Tenhle způsob ošetřování je zřejmě dostatečně alternativní, ale nejsem si tak úplně jistá, zda se dá nazvat léčbou.
Markéta Hrdoušková
Zábava až do vyčerpání
Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou.
Markéta Hrdoušková
Lidi, co se nestydí (fotoblog)
Cvičí, tančí, zápasí, zpívají, hrají pink-ponk, učí se na strunné nástroje, točí mečem nad hlavou. Ráda kolem nich chodím. Ráda je pozoruju. Je na co se koukat. Nikdo se neschovává, když mu něco nejde. Ritan park v srdci Pekingu funguje jako tělocvična, lidová škola umění, divadelní prkna, klub seniorů i mateřské centrum. A všude tam jsou. Lidi, co se nestydí.
Markéta Hrdoušková
Cvrček kanibal
Náš cvrček ztratil nohu. Byla jsem si naprosto jistá, že ještě před několika dny měl všechny. Propátrala jsem jeho obydlí a hledala jakékoliv pozůstatky připomínající hmyzí končetinu. Nic jsem nenašla.
Markéta Hrdoušková
Pro blaho lidu kojící krávy a stříbrný déšť
Žiju v zemi neomezených možností. V Číně se všechno dělá pro blaho lidu, a to je pane nějaká zodpovědnost! Zvlášť když je toho lidu tolik. To se nad lecčíms musí přivřít oko.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4337x
Seznam rubrik
Oblíbené blogy
- moje mongolská spolubojovnice
- Jana
- detektivní agentura
- máma právnička
- lékařka v Indii
- Italka k popukání
- romistka
- žena a máma se smyslem pro humor
- paní poetická
- knižní recenzent (mimo jiné)