"Seš mrtvej!" Nejsem!" "Prásk! Tak teď už si!" Fascinují mě klučičí hry. Ať se snažíte, jak snažíte vychovat z nich pacifisty, stejně po sobě budou střílet.
Podle mě to mají v genech. Jako osvícení rodiče jim totiž pečlivě vybíráme hračky a kulturní program v podstatě již od kolébky. Žádné zbraně do rodiny, z televizních pořadů jen ty mírumilovné. Takový Tom a Jerry třeba do naší rodiny nesmějí, protože neshledáváme nic přínosného na pohádce, kde malý zákeřný hlodavec nechává v pravidelných intervalech vybuchovat slaboduchému kocourovi hlavu. Přesto se i u nich už kolem třetího roku začaly projevovat pravěké atavismy. Pobíhali po bytě se stanovou tyčkou nebo vařečkou a lovili v lepším případě imaginární dinosaury, v horším případě mou maličkost. Pravděpodobně jsem jim podle obrázků připomínala diplodoka.
Tak dostali první (a zatím i poslední) pušku. K takhle militaristickému nákupu jsem se uvolila jen proto, že už mě nebavilo věčně zametat úlomky stanových tyček a hledat kuchyňské náčiní. Dostali základní přednášku o tom, že po lidech se nestřílí. Jediná palba je povolena na zvěř z důvodu hladu nebo ohrožení. Chvilku jim to vydrželo a já naivně věřila, že mám vyhráno. Nejspíš ale byli na vzájemné vraždění ještě příliš malí.
Ve škole nám kdysi pan psycholog vykládal, jak již výzkumy v mateřských školách ukazují na rozdíly v přístupu k životu u tříletých chlapečků a holčiček. Zatímco přirozeností děvčátek je tvořit a chránit domovy (což se projevuje tak, že holčičky staví kruhová tábořiště, zdobí je a hájí), kluci budují obrovské stavby v podstatě jen proto, aby je mohli požitkářky zbořit. Pokud je omylem sousedova, je to ještě lepší. Vzpomněla jsem si na to v okamžiku, kdy můj dvouletý něžný, sladký a roztomilý synek strávil hodinu dopoledne tím, že postavil věž z kostek, na její vrchol umístil panáčka, zařval "heje mami!" a fláknul do toho násadou od smetáku. Potvrdil tím, mimo jiné to, co tvrdívala moje babička. Totiž že muži potřebují obecenstvo.
Netvrdím, že všechny holčičky jsou ochranitelské víly. Znám pár pěkně krvelačných příslušnic slabšího pohlaví, i když místo destrukce fyzické se zaměřují spíš na tu duševní. Ale bojové hry jsou hlavně doménou klučičí. Teď se nám tu sešlo osm chlapečků mezi pěti a devíti lety. A to je tedy masakr. "Tohle je světelnej meč, tím tě rozsekám na cucky!" "A já tebe taky, už ti stříká krev!" "Kluci, lidi se přece nezabíjej..." snažíme se je my mírumilovné matky tu a tam mírnit. Ale je to marné. Podívají se na nás jako Jediové na nižší bytosti a jdou si dál ustřelovat hlavy a odsekávat končetiny.
Už jsem si trochu zvykla a obrnila se. Už se necítím dotčeně, když hodinu a půl stavím letadlo z lega ("Maminko prosím prosím, pomož mi s tím!" ) místo toho, abych uvařila oběd, vyluxovala a pověsila vyprané prádlo a za pět minut poté mi bojovník přinese ubohé trosky s nadšeným výrazem v tváři "Voni do sebe vrazili a tenhle šel do vývrtky a pchhhh, džžžž, prásk!!! Ale pilot to přežil mami, katapultoval se a na zemi pak bojovali a navzájem se propíchli!"
Nechceme mít z kluků maminčiny mazánky. Vědí, že se mohou bránit, ale nesmí útočit jako první. Učíme je, že se mají zastat slabšího a že holky se nebijou. I když tváří v tvář občasným problémům s terorizujícími spolužačkami ze školky tak úplně nevím, jak se k posledně napsanému postavit. Zatím pořád tvrdíme, že holky se nebijou, ale zařvat se na ně může. Myslím, že to všechno docela chápou. Jinak mají svůj svět, v němž se bez skurpulí vraždí, propichují a mrzačí. Vůbec mu nerozumím a pořád se ho tu a tam snažím moderovat. Zcela marně a zbytečně. Ale lepším se. Myslím, že už brzo bez mrknutí oka utřu imaginární krev, zašiju sečné rány a budu s úsměvem servírovat oběd.
