Píchněte do mě, doktore!
http://www.wordinfo.info
Když mě před půl rokem začalo bolet rameno, rozhodla jsem se pro změnu, že zkusím bolest ignorovat a ona se naštve a odejde. Manžel se mě snažil všemožně podporovat. "Moc se pozoruješ," povzbuzoval mé úsilí, když jsem náhodou zapoměla, že nemohu zdvihnout pravou ruku nad hlavu a sykla bolestí. Časem jsem si zvykla až do dne, kdy mě začaly nepříjemně brnět prsty na inkriminované ruce. Vyděšeně jsem volala kamarádce lékařce. Vyslechla si popis všech příznaků a ujistila mě, že ruka mi do pondělí učitě neodumře a neodpadne. "Vypadá to na skříplý nerv. Jestli opravdu nechceš na žádné vyšetření, tak si alespoň kup B komplex nebo začni pít pivo," uzavřela stanovení diagnózy po telefonu. A tak jsem začala léčit ruku vitamínem B. Divila jsem se, že mě to nenapadlo dřív, je přece známá věc, že pivo je dobré na nervy. Nějaký čas to fungovalo docela dobře. Ruka sice stále bolela, ale méně.
Před pár týdny mě zaujal v dětské herně letáček s pozvánkou na workshop o přípravě letního čaje na pročištění organismu. Navíc s hlídáním dětí - no neberte to. Přednášejícím byl moudrý čínský stařec, jinak také doktor Wu z nějaké nově otevírané kliniky tradiční medicíny. Hosteska nám nalila očistný čaj, jehož přípravu jsme se měli naučit. Chutnal jako uzená kýta s citronem, takže jsem okamžitě zavrhla možnost, že ho někdy vůbec připravovat budu, i za cenu toho, že mé orgány zůstanou trochu ušmudlané. Poznámky jsem si ale psala pečlivě, protože kromě čaje se také mluvilo o letním ovoci, polévkách na srážení horečky a akupresurních bodech. Zvlášť jeden, vhodný při předcházení hysterickému záchvatu jsem si dobře zapamatovala a od té chvíle si ho už několikrát zuřivě mačkala při dělání domácích úkolů s nejstarším synem.
Jelikož hlídací slečna se snažila všemožně věnovat několika čínským dětem, které seděly na zemi a nic nedělaly a úspěšně ignorovala mé čilé dítko, byla jsem na konci přednášky zavalena plastovým ovocem a zeleninou včetně obrovské dýně, které mi synáček nanosil do klína. V okamžiku, kdy jsem se snažila zpod hromady umělé hmoty vyhrabat, stanul moudrý čínský stařec přímo nade mnou. Otázal se, zda něco nepotřebuji, že by mi zkusil pomoci. Usoudila jsem, že má na mysli zdravotní problémy a ne zavalení dýní. V takové chvíli nelze říci: "Ne díky, jsem zdravá jako řípa," i kdybych doopravdy byla. Také ostatní posluchačky naše soukromá konzultace zaujala, tak jsem se všem svěřila se svým bolavým ramenem. Očekávala jsem nějaké akupresurní hmaty a chvaty, jako praktický příklad právě probraného tématu. Ale doktor Wu pokýval hlavou, položil na stůl kufřík a vytáhl z něj jehly. Cítila jsem se lehce nervózně v očekávání věcí příštích, přestože lékařovo "stačí jedna jehla do hlavy a přestanou vás bolet záda" během workshopu znělo docela přesvědčivě.
Synek má k ostrým předmětům respekt. Přestal se se mnou přetahovat o plastový nakousaný lilek a sledoval lékaře. "Mami, bude au?" tázal se. Uklidnila jsem jeho i sebe, že žádné "au" nebude, protože pan doktor to umí. "Doktou?" díval se nedůvěřivě na moudrého starce, který poprosil o mou pravou nohu (ano, nohu, ne ruku) a právě mi přeměřoval holeň. Pak zapíchl první jehlu. Překvapilo mě, jak je dlouhá, a že to vůbec nebolí. Lékař mi prohmatal lýtko, asi aby zkontroloval, zda jehla neprojela skrz a sáhl pro druhou. Tou zřejmě netrefil ten správný bod, protože s ní kýval sem tam a divačky v půlkruhu kolem nás se odvracely a dělaly "óóó!" a "wow!" Ideálně by poté následovalo deset minut klidu, kdyby se moje dítě chrabře nesnažilo mi obě asi pěticentimetrové jehly z nohy vytáhnout. Po uplynutí potřebné doby se všichni opět shromáždili kolem mě a netrpělivě očekávali, zda "slepí prozřou a chromí začnou chodit". Doktor Wu vytáhl jehly a vybídl mě, ať zvednu ruku. Zvedla jsem ji...a nic. Nebolela. Užívala jsem si nově objeveného rozsahu pohybů v ramenním kloubu a hlasitě velebila východní moudrost. A pan doktor z nadšeného půlkruhu divaček získal okamžitě minimálně tři nové pacientky.
Neočekávejte happy end. Moudrý stařec mě upozornil, že pro úspěšnost léčby by bylo potřeba ještě několik sezení. A jelikož akupunktura na renomované klinice je velmi nákladná záležitost i v Číně, začínám si opět zvykat na pomalu se vracející bolest. Ale moje důvěra v alternativní medicínu posílila. Příště možná zkusím baňky nebo homeopatii. Škoda, že mi nezbyl ani kousíček toho medvědího sádla.
Napsáno pro Ona Dnes.
Markéta Hrdoušková
Dny po tajfunu
Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.
Markéta Hrdoušková
Ranní kafe
Stojí tu vedle mě, aby mi pomohla přetvořit myšlenky v písemný projev. Každé ráno už mnoho let (s menšími přestávkami) mě najdete s ní v ruce. A teprve dneska jsem se rozhodla vzdát jí hold. Milovníci čajů, kakaa, rumu i vody prominou, ale miluju svou ranní kávu.
Markéta Hrdoušková
Kdo hraje hry, nezlobí...
Tenhle článek píšu z naštvanosti. A taky trochu z bezradnosti a jako obvykle, když mnou zmítají emoce, z okamžitého popudu. Přiznám se v něm, že jsem nemoderní a zpátečnická. A vůbec mi to není líto.
Markéta Hrdoušková
Beethoven pro popeláře
Řada lidí, když se někam stěhuje, předem se rozhlíží a až podle toho se rozhoduje. To ale my ne. My se nejdřív stěhujeme a pak teprve rozhlížíme. Nebo to zkoušíme dělat zároveň, ale to mám z toho pak hlavu úplně v pejru.
Markéta Hrdoušková
Buchtám vstup zakázán
Když jsem byla sedmileté děvčátko, vzali mě prarodiče na dovolenou do tehdejšího Sovětského svazu k moři. Zrovna v době, kdy se tam konala letní olympiáda.
Markéta Hrdoušková
Až budu volit prezidenta, mami....
Tak máme za sebou první politickou debatu. A to tomu nejstaršímu není ještě ani devět.
Markéta Hrdoušková
Psí podraz
"Jedny ty noviny s psama, prosím!" Kluk ve frontě přede mnou byl tutově prvňáček. Z kapsičky na krku se snažil vyhrabat kapesné. Našel sedmnáct korun a ty noviny stály devatenáct.Vypadal děsně smutně a tak jsem mu ty dvě koruny dala. Vzápětí jsem toho litovala. Za svoje kapesné si odnesl (kromě zpráv o methylalkoholových mrtvých, které, alespoň doufám, číst nebude), dvě samolepky. Na jedné byl zadek z dalmatina.
Markéta Hrdoušková
Pozitivní motivace
Mělo by to prý fungovat mnohem lépe než hrozby a trest. Respektovat je. Promluvit si s nimi, vysvětlit proč a půjde to samo.
Markéta Hrdoušková
Mateřská logistika
Kdysi dávno jsem si myslela, že logistika úzce souvisí s logikou. Že přesun věcí a lidí v čase a prostoru musí podléhat určitým pravidlům.
Markéta Hrdoušková
Proč ta hysterie?
Poslední dva dny masochisticky pročítám diskuse o domácích porodech. Ať se snažím pochopit argumenty i emocionální výkřiky odpůrců sebevíc, pořád mi to neštymuje.
Markéta Hrdoušková
Takové slušné děti
Pravidelně cestou do školy míjíme tři dědoušky. Někdy už za supermarketem, jindy až u přechodu, záleží na tom, jaké zpoždění máme. Jdou a povídají si.
Markéta Hrdoušková
Zlaté české ručičky
Nevím, zda je lepší vyhořet, než se stěhovat. Ale vím, že mnohem horší je přestěhovat se do bytu, který zároveň rekonstruujete. To je akce pro opravdové labužníky.
Markéta Hrdoušková
Porodem to nekončí...
Mluvím o pupeční šňůře. Vypadá to jednoduše. Mimino se narodí, doktor udělá šmik a máme tu nového odděleného člověka. Ale tak to není. Pupeční šňůra zůstává ve virtuální podobě a někdy bývá mnohem pevnější, než ta skutečná. Celá ta dlouhá následující léta se různě natahuje, smršťuje, trhá, uzluje, vyspravuje a nakonec se většinou přetrhne.
Markéta Hrdoušková
Mami, co jsou to kozy?
A to je tahle otázka z mírnějších... "Mami, co je to šukat?" Jsem celkem otevřený rodič. Takže ve svých sedmi letech už moc dobře ví, jak se dělají miminka. Nicméně celý repertoár názvů tohoto procesu jsem mu ještě neodtajnila. Měla jsem nejspíš tušit, že to za mě udělají spolužáci.
Markéta Hrdoušková
Můj největší amígo
Z mateřské školky si toho moc nepamatuji. Matně si vzpomínám jen na obrovský knír pana školníka. Také na koloběžky s nafukovacími koly, o které byla vždycky rvačka a já si ji nikdy nevybojovala.
Markéta Hrdoušková
Zábava až do vyčerpání
Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou.
Markéta Hrdoušková
Lidi, co se nestydí (fotoblog)
Cvičí, tančí, zápasí, zpívají, hrají pink-ponk, učí se na strunné nástroje, točí mečem nad hlavou. Ráda kolem nich chodím. Ráda je pozoruju. Je na co se koukat. Nikdo se neschovává, když mu něco nejde. Ritan park v srdci Pekingu funguje jako tělocvična, lidová škola umění, divadelní prkna, klub seniorů i mateřské centrum. A všude tam jsou. Lidi, co se nestydí.
Markéta Hrdoušková
Píchni ho, řízni ho, ať mu teče krev!
"Seš mrtvej!" Nejsem!" "Prásk! Tak teď už si!" Fascinují mě klučičí hry. Ať se snažíte, jak snažíte vychovat z nich pacifisty, stejně po sobě budou střílet.
Markéta Hrdoušková
Cvrček kanibal
Náš cvrček ztratil nohu. Byla jsem si naprosto jistá, že ještě před několika dny měl všechny. Propátrala jsem jeho obydlí a hledala jakékoliv pozůstatky připomínající hmyzí končetinu. Nic jsem nenašla.
Markéta Hrdoušková
Pro blaho lidu kojící krávy a stříbrný déšť
Žiju v zemi neomezených možností. V Číně se všechno dělá pro blaho lidu, a to je pane nějaká zodpovědnost! Zvlášť když je toho lidu tolik. To se nad lecčíms musí přivřít oko.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4337x
Seznam rubrik
Oblíbené blogy
- moje mongolská spolubojovnice
- Jana
- detektivní agentura
- máma právnička
- lékařka v Indii
- Italka k popukání
- romistka
- žena a máma se smyslem pro humor
- paní poetická
- knižní recenzent (mimo jiné)