Kdo nejí maso...není Mongol
Ve filmu Mongol je jedna scéna, která mě zaujala (jinak mě ten film zas až tak nenadchl). Mladý Čingischán sedí se svou rodinou u jídla, ořezává skopovou kost a rozpráví: "Mongolština je ten nejkrásnější jazyk. Jednou bude mongolsky mluvit celý svět! Jen poslouchejte, jak nádherně to zní...M a ch. M A CH!" Ano, tohle slovo znamená "maso" a když ho vyslovíte správně, zní to skoro jako když upustíte pět kilo zadního hovězího na dlaždice. Maso je tu totiž alfou i omegou jídelníčku.
Mongolové se ve středověku stali postrachem tehdy civilizovaného světa nejen díky brilantní bojové strategii svého velikého chána, ale podstatnou měrou právě díky tomu, co jedli. Hrůzu budící Čingischánovu armádu tvořili díky masu a mléku zdraví bojovníci s pevnými kostmi, zatímco na druhé straně stáli nevycvičení rolníci, živící se obilnou kaší. Navíc byli Mongolové velmi mobilní, protože vojsko nezdržovaly žádné oddíly vezoucí proviant. Budoucí večeře se pásla všude kolem, na každého muže připadalo zhruba pět koní, jejichž masem se živili a jejichž mléko pili. Bojovníci se také přemisťovali velmi rychle. Proužky syrového masa si vložili pod sedlo, aby změklo a při jízdě ho jedli a zapíjeli vodou, v níž rozpouštěli árul. To je další specialitka - kousky tvrdého sušeného tvarohu. Tak se několik dní vůbec nemuseli zastavit, alespoň to tak píše Marco Polo.
Jedním z prvních míst, kam jsme vyrazili po příjezdu do Ulánbátaru, byla tržnice. Kromě zeleniny, ovoce, mléka, árulu a jogurtů, se tam prodává i maso. Aby bylo jasno, tohle je jedna z těch "profláklejších" tržnic, kam s oblibou chodí nejen místní, ale i turisté a cizinci. Takže nad pulty s půlkami prasat, kusy krav a částmi ovcí visí cedulky s informačními nápisy "beef", "pork" a "sheep", zatímco na jiných místech nevisí nic a já nejsem ani tak zběhlá, abych jednotlivá masa od sebe rozeznala, a zatím ani tak jazykově zdatná, abych rozuměla prodávajícím. Pro rozmazlenou českou kuchařinku zvyklou vybírat si z chladícího pultu přední hovězí na guláš, kotletky nebo vepřovou kýtu, byly čtvrtky zvířat ležící na dřevěných deskách zprvu šokem. Koupila jsem obrovský kus vepřového, doma jsem ho několik hodin pižlala a výsledkem byly dva pytlíky masa vložené do mrazáku. Koupila jsem kus hovězího, který vypadal úplně jako svíčková, několik hodin jsem ho vařila, dusila a pekla a bylo to pořád nestravitelné a tuhé jako podrážka. Koupila jsem kus skopového a doma zjistila, že je to půl metru páteře a asi 20 deka masa. Poprve mi došlo, že koupit maso je umění, kterému se musím naučit.
Naučit se po mongolsku vařit zas takové umění není. Pokud si myslíte, že za ta století vybrousily mongolské ženy masné recepty ke kulinářské dokonalosti, tak se (podle evropských měřítek) pletete. Vzhledem k tomu, že životní styl zůstal po celou dobu víceméně stejný a do pasteveckých jurt moderní doba teplovzdušné trouby nezavála, zůstal shodný i způsob přípravy jídla. Takže stačí kamínka a velký hrnec. Do hrnce se vloží ovce a uvaří se. No, neberte mě tak úplně za slovo, ale zas až tak velká nadsázka to vážně není. Než jsme se do Mongolska přestěhovali, téměř jako povinnou literaturu jsem si přečetla knížku od Petry Hůlové Paměť mojí babičce. Při popisu snídaně, kdy se do misek rozlévala lojová polévka, se mi zvedal žaludek. Představovala jsem si ta mastná kola, tuk stékající lidem po bradě a říkala jsem si: "Tak tohle nikdy nepozřu..."
Skutečnost ale není tak strašná. Třeba takové bůdzy, banše nebo chušůr. To jsou vlastně knedlíky plněné mletým masem. Bůdzy se vaří v páře, banše ve slaném čaji s mlékem a chušůr se smaží v oleji. Tsuivan jsou zas nudle se zeleninou a masem. Nebo si můžete dát něco jako rizoto, samozřejmě s masem. Všechna tahle jídla jsou docela chutná, problém je spíš v jejich neustálem opakování. Pondělí bůdzy, úterý tsuivan, středa banše, čtvrtek rýže, pátek vařené skopové, sobota chůšůr, neděle bůdzy a od pondělka jedeme nanovo.
Zvláštní kapitolou jsou svátky a oslavy. Při těch opravdu teče mastnota proudem. Čím tučnější ovce, tím lépe. Také nesmím zapomenout zmínit chorchok. Tradičně se připravoval v díře v zemi, ovšem moderní doba si žádá své a tak je rychlejší použít modifikaci Papinova hrnce. Jednoho chorchoku jsme se v létě zúčastnili. Hnědého kozlíka, kterého si děti ráno hladily, odpoledne muži vykuchali, naporcovali a společně s rozžhavenými kameny, solí a kořením vložili do velké hliníkové bandasky od mléka (nesnažím se být zbytečně morbidní, kdybych chtěla, přidám detailní popis popravy. Ale tak to tu zkrátka chodí - ráno zvíře, večer maso). Nádobu postavili na kamínka, kde její obsah poměrně dlouho nebezpečně klokotal a bublal. Ženy mezitím uvařily z vnitřností polévku. Hotový chorchok je vlastně něco jako ovar, přičemž důležité je nejen maso, ale svou roli musejí dohrát ještě i ty valouny, které mastné a horké putují z ruky do ruky okolostojících a předávají jim sílu země, vody i toho zvířete.
Maso je nejdůležitější potravinou v zimním období. V létě stoupá význam mléka, sýrů a kysané smetany. Nikde jsem nejedla tak výbornou zakysanou smetanu jako tady. Je tak tučná, že se dá mazat na chleba a přidáte li k tomu třeba borůvky, máte snídani, o níž se vám nesnilo. A když jsme u mléka, historicky důležitým nápojem je zkvašené kobylí mléko - airak, kterým se opíjeli už Čingischánovi předci a někteří jeho potomci na něj takříkajíc "dojeli" (kdo s čím zachází, tím taky schází). Mezi námi, airak ale nezpůsobuje jen alkoholové opojení. Zvlášť u nepřivyklých cizinců převažuje účinek, řekla bych, ehm....očistný, a to i s několikadenním trváním. Takže dobrou chuť.
Markéta Hrdoušková
Dny po tajfunu
Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.
Markéta Hrdoušková
Ranní kafe
Stojí tu vedle mě, aby mi pomohla přetvořit myšlenky v písemný projev. Každé ráno už mnoho let (s menšími přestávkami) mě najdete s ní v ruce. A teprve dneska jsem se rozhodla vzdát jí hold. Milovníci čajů, kakaa, rumu i vody prominou, ale miluju svou ranní kávu.
Markéta Hrdoušková
Kdo hraje hry, nezlobí...
Tenhle článek píšu z naštvanosti. A taky trochu z bezradnosti a jako obvykle, když mnou zmítají emoce, z okamžitého popudu. Přiznám se v něm, že jsem nemoderní a zpátečnická. A vůbec mi to není líto.
Markéta Hrdoušková
Beethoven pro popeláře
Řada lidí, když se někam stěhuje, předem se rozhlíží a až podle toho se rozhoduje. To ale my ne. My se nejdřív stěhujeme a pak teprve rozhlížíme. Nebo to zkoušíme dělat zároveň, ale to mám z toho pak hlavu úplně v pejru.
Markéta Hrdoušková
Buchtám vstup zakázán
Když jsem byla sedmileté děvčátko, vzali mě prarodiče na dovolenou do tehdejšího Sovětského svazu k moři. Zrovna v době, kdy se tam konala letní olympiáda.
Markéta Hrdoušková
Až budu volit prezidenta, mami....
Tak máme za sebou první politickou debatu. A to tomu nejstaršímu není ještě ani devět.
Markéta Hrdoušková
Psí podraz
"Jedny ty noviny s psama, prosím!" Kluk ve frontě přede mnou byl tutově prvňáček. Z kapsičky na krku se snažil vyhrabat kapesné. Našel sedmnáct korun a ty noviny stály devatenáct.Vypadal děsně smutně a tak jsem mu ty dvě koruny dala. Vzápětí jsem toho litovala. Za svoje kapesné si odnesl (kromě zpráv o methylalkoholových mrtvých, které, alespoň doufám, číst nebude), dvě samolepky. Na jedné byl zadek z dalmatina.
Markéta Hrdoušková
Pozitivní motivace
Mělo by to prý fungovat mnohem lépe než hrozby a trest. Respektovat je. Promluvit si s nimi, vysvětlit proč a půjde to samo.
Markéta Hrdoušková
Mateřská logistika
Kdysi dávno jsem si myslela, že logistika úzce souvisí s logikou. Že přesun věcí a lidí v čase a prostoru musí podléhat určitým pravidlům.
Markéta Hrdoušková
Proč ta hysterie?
Poslední dva dny masochisticky pročítám diskuse o domácích porodech. Ať se snažím pochopit argumenty i emocionální výkřiky odpůrců sebevíc, pořád mi to neštymuje.
Markéta Hrdoušková
Takové slušné děti
Pravidelně cestou do školy míjíme tři dědoušky. Někdy už za supermarketem, jindy až u přechodu, záleží na tom, jaké zpoždění máme. Jdou a povídají si.
Markéta Hrdoušková
Zlaté české ručičky
Nevím, zda je lepší vyhořet, než se stěhovat. Ale vím, že mnohem horší je přestěhovat se do bytu, který zároveň rekonstruujete. To je akce pro opravdové labužníky.
Markéta Hrdoušková
Porodem to nekončí...
Mluvím o pupeční šňůře. Vypadá to jednoduše. Mimino se narodí, doktor udělá šmik a máme tu nového odděleného člověka. Ale tak to není. Pupeční šňůra zůstává ve virtuální podobě a někdy bývá mnohem pevnější, než ta skutečná. Celá ta dlouhá následující léta se různě natahuje, smršťuje, trhá, uzluje, vyspravuje a nakonec se většinou přetrhne.
Markéta Hrdoušková
Mami, co jsou to kozy?
A to je tahle otázka z mírnějších... "Mami, co je to šukat?" Jsem celkem otevřený rodič. Takže ve svých sedmi letech už moc dobře ví, jak se dělají miminka. Nicméně celý repertoár názvů tohoto procesu jsem mu ještě neodtajnila. Měla jsem nejspíš tušit, že to za mě udělají spolužáci.
Markéta Hrdoušková
Můj největší amígo
Z mateřské školky si toho moc nepamatuji. Matně si vzpomínám jen na obrovský knír pana školníka. Také na koloběžky s nafukovacími koly, o které byla vždycky rvačka a já si ji nikdy nevybojovala.
Markéta Hrdoušková
Píchněte do mě, doktore!
Dosud jsem s alternativní medicínou neměla zkušenosti. Tedy nepočítám-li samoléčbu ošklivého kašle, který mě přepadl před třemi roky na sklonku mongolské zimy ve třetím měsíci těhotenství. Tehdy jsem si v zoufalství nad skutečností, že mongolský doktor mi s vysokou pravděpodobností předepíše nějaký smrtící koktejl v duchu hesla "důležité je přežít zimu, případné následky léčby jsou proti tomu prkotina", přilepila na hruď obklad z hořčice a vypálila si tam obrovský čtverec. Poleptání hořčicí jsem následně léčila medvědím sádlem, které mi manžel přivezl z lovu. Tedy ne, že by skolil medvěda, ale zřejmě se spřátelil s nějakým mongolským lovcem natolik, že ten mu tuto vzácnost a mongolský všelék jako důkaz úcty věnoval. Dodnes věřím, že medvědí sádlo zabralo proti kašli i spálenině. A pokud ne, alespoň mi nezapříčinilo další újmu na těle. Tenhle způsob ošetřování je zřejmě dostatečně alternativní, ale nejsem si tak úplně jistá, zda se dá nazvat léčbou.
Markéta Hrdoušková
Zábava až do vyčerpání
Jsem vesměs introvertní bytost s nesmělým úsměvem, která si, když ji někdo náhodou osloví, vylije leknutím víno do výstřihu a při pokusu odpovědět se udusí jednohubkou.
Markéta Hrdoušková
Lidi, co se nestydí (fotoblog)
Cvičí, tančí, zápasí, zpívají, hrají pink-ponk, učí se na strunné nástroje, točí mečem nad hlavou. Ráda kolem nich chodím. Ráda je pozoruju. Je na co se koukat. Nikdo se neschovává, když mu něco nejde. Ritan park v srdci Pekingu funguje jako tělocvična, lidová škola umění, divadelní prkna, klub seniorů i mateřské centrum. A všude tam jsou. Lidi, co se nestydí.
Markéta Hrdoušková
Píchni ho, řízni ho, ať mu teče krev!
"Seš mrtvej!" Nejsem!" "Prásk! Tak teď už si!" Fascinují mě klučičí hry. Ať se snažíte, jak snažíte vychovat z nich pacifisty, stejně po sobě budou střílet.
Markéta Hrdoušková
Cvrček kanibal
Náš cvrček ztratil nohu. Byla jsem si naprosto jistá, že ještě před několika dny měl všechny. Propátrala jsem jeho obydlí a hledala jakékoliv pozůstatky připomínající hmyzí končetinu. Nic jsem nenašla.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4337x
Seznam rubrik
Oblíbené blogy
- moje mongolská spolubojovnice
- Jana
- detektivní agentura
- máma právnička
- lékařka v Indii
- Italka k popukání
- romistka
- žena a máma se smyslem pro humor
- paní poetická
- knižní recenzent (mimo jiné)