Tak máme za sebou první politickou debatu. A to tomu nejstaršímu není ještě ani devět.
Když jsme v pátek jeli volit, přišla v autě řeč na to, proč vlastně, mami, toho prezidenta potřebujeme? Normálně se při řízení automobilu politice nevěnuji, protože mě to rozptyluje, ale znáte děti, jak jsou urputné, když je něco zajímá. Vzala jsem to zeširoka. Od demokracie. Respektive od parlamentní demokracie. Musela jsem jim vysvětlit, co je to parlament, a co vláda. Kdo nám tu vlastně dělá zákony a kdo je schvaluje. A jakou roli v tom mumraji hraje prezident. Taky jsme se dostali k soudcům a trestným činům. Tedy povím vám, vysvětlit malým dětem, co je to korupce, je docela fuška. Naštěstí už dostávají kapesné, takže nelegitimnost jeho výměny s paní učitelkou za jedničku ze psaní pochopili. Dokonce uznali, že není pěkné se s takovými korupčníky kamarádit, neboť je to nečestné a nesportovní a že prezident by toto rozhodně dělat neměl. Ještě těžší je malým dětem vysvětlit, že zákonná pravidla se mnohdy míjejí s těmi morálními, a že když někdo krade, tak to občas bývá podle zákonů v pořádku. Ještěže jsme zrovna stáli na červené.
Ale pak padla zelená a my se v debatě vrátili k prezidentovi. Ptali se, koho budu volit, a proč. Tak jsem jim to řekla. Potom se ptali, proč nebudu volit toho druhého. Tak jsem jim to taky řekla. Moji volbu mi schválili. Byla jsem ráda, že jdu volit i za ně. Kdyby se mnou nesouhlasili, volilo by se mi mnohem hůř. Taky je zajímalo, proč lidé volí toho druhého. Vysvětlila jsem jim, že to je právě ta demokracie. Že máme možnost voby. A že každý člověk má jiné priority (tady jsem musela vysvětlovat, co že je to priorita...). Že pro někoho je důležité, aby budoucí prezident nelhal a nechoval se přezíravě a arogantně (tady jsem zas musela vysvětlovat, co že je to přezíravě a arogantně, ještěže byly cestou kolony a místy jsme stáli...). No a pro jiné je mnohem podstatnější třeba to, aby nebyl moc starý, aby mluvil se správnou výslovností a nespal, když jiní hovoří. Někdo odpustí svému kandidátovi to, jiný raději zas ono. Do Benešových dekretů jsem nezabředávala, přece jen jsou ještě malí a mohli by mít zlé sny. Bohužel jsem se uřekla a musela rozebrat, co znamená, když "účel světí prostředky" a proč to pořád spoustě lidí přijde v pořádku, i když to v pořádku není. A že i to je nejspíš ta demokracie. Vyprávěla jsem jim o tom, že dřív tady nebyla a lidé museli volit, i když nebylo vůbec koho, protože lhali úplně všichni. Moje děti samy uznaly, že ta demokracie je, mami, fakt lepší.
A pak byly ty volby a náš kandidát nevyhrál. Ale co se dá dělat, i to je přece ta demokracie, že nemusíme povinně jásat. Kluci byli smutní. Ten nejstarší začal plánovat, že za deset let mu už bude osmnáct a určitě půjde volit prezidenta. "A mami, budu volit takového, který nelže!" A mně došlo, že dokud máme děti, pořád máme naději, že jednou bude líp. Třeba za deset let, až půjdou volit. Teď jen aby bylo z čeho vybírat.
