Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Buchtám vstup zakázán

26. 03. 2013 9:20:27
Když jsem byla sedmileté děvčátko, vzali mě prarodiče na dovolenou do tehdejšího Sovětského svazu k moři. Zrovna v době, kdy se tam konala letní olympiáda.
 ona.idnes.cz

A když se někam sjíždějí sportovci z celého světa, je bezpečnost prioritou. Nikdo a nic se prohlídkám nevyhne, přestože se snaží tvářit, že je jen pomeranč.


Babička jich s sebou vezla v příruční kabele snad pět kilo. Tedy těch pomerančů. Nádherných, velkých a oranžových. Asi se bála, že během těch čtrnácti dnů v zemi, kde zítra již znamenalo včera, dostanu kurděje. Čert ví, kde tenkrát tohle podpultové zboží sehnala. Úřednice na letišti za proskleným pultíkem se podívala na pomeranče, pak pohlédla na babičku jako kdyby se snažila v podšívce kabátu propašovat do země raketu středního doletu a zavelela: „Oloupat!“ „Všechny?“ divila se babička, „Nestačil by jeden?“ „Oloupat!“ zahulákala děžurnaja důrazněji a ostatní účastníci zájezdu se zachvěli hrůzou. Babička začala loupat pomeranče. Úřednice vzala jednu slupku a pečlivě ji zkoumala pod lupou. Jejího zaujetí hledáním teroristických stop převlečených za vitamíny ve zbytcích ovoce ovšem babička využila. Svlékla jeden pomeranč, nevinně se usmála na ženu v uniformě, snaživě jí přistrčila slupky a další tři neoloupané pomeranče při tom nenápadně šoupla zpět do kabely. Při následném letu jsem musela těch několik znehodnocených plodů sníst, protože „by se zkazily.“ Zbytek cenných zásob ovšem babička zachránila, bezpečnostním procedurám navzdory.


Na tuhle příhodu jsem si vzpomněla před pár týdny, kdy jsme se s dětmi a mužem vydali do jedné nejmenované arény na jednu nejmenovanou megašou. Nikdy předtím jsme nebyli ani na megašou a už vůbec ne v aréně, takže o pravidlech vstupu jsme neměli zdání. Vím, neznalost neomlouvá a než někam vlezu, mám si nastudovat návštěvní řád. Neudělala jsem to a očividně jsem nebyla sama. Jakmile jsem u vchodu zahlédla hromady odstavených lahví a sáčků s proviantem, věděla jsem, že je zle. Kvůli dětem mám totiž pití a jídla vždycky plný batoh, protože dítě kvílící „Já mám žízééééň!“ je vtíravější než reklama na jogurt s živými breberkami.


Dvoulitrovku vody ani nemělo cenu zapírat, byla prostě moc vidět. Pak došlo na sušenky. Když jsem však stěhovala na polici domácí tvarohové buchty se švestkami, můj muž to už nevydržel a zkusil pro ně s přísně vyhlížející ochrankou vyjednat výjimku. Ale strážce byl neoblomný. Buchty nesmějí překročit bezpečnostní rám. „Tak to tedy ne!“ rozzuřil se muž. „Maminka se s tím peče a my to tady vyhodíme?“ podíval se s despektem na hromadu ostatních opuštěných poživatin, které nebyly hodny toho, aby dělaly mým buchtám společnost. „To je radši hned sníme,“ dodal. Takže pět minut před začátkem představení jsme blokovali vchod a snažili se do sebe nasoukat „maminčiny buchty“. Jenže děti jako na potvoru zrovna hlad neměly. Příslušníkovi ostrahy naštěstí došly nervy dříve než manželovi a na chvilku se otočil. Jakmile nás přestal sledovat ostřížím zrakem, shrábl manžel okousané buchty do igelitky, všichni jsme předstírali plnou pusu a byli jsme konečně vpuštěni.


Buchty byly zachráněny, ale pití jsme si museli jít o přestávce koupit k jednomu z povolených stánků. Konečně jsme pochopili, v čem tkví nebezpečnost balené vody. Ve víčku. „Rána do hlavy zavřenou flaškou prý víc bolí,“ odpověděl manžel lakonicky na můj tázavý pohled, proč nedostal ke čtvrtlitrovce i uzávěr.


Neberte prosím předcházející řádky jako nejapné stěžování na bezpečnostní pravidla. Naopak, jsem za ně vděčná a pokud o nich vím, s ochotou se jim podvoluji. Procházím bezpečnostní rámy, zouvám si na letištích boty a zuřivě hledám na dětech cokoliv kovového, když při kontrole hvízdají. Dokonce si myslím, že by bezpečnostní předpisy neměly být pro srandu králíkům.


Každopádně, když už nějaká pravidla jsou, nemělo by být tak snadné je porušovat. Když jsme o přestávce dojedli naše tajně pronesené buchty, otočila se na mě paní sedící před námi: „Nechcete víčko?“ „Jak to, že vám ho dali?“ divila jsem se. „To je naše pití. My jsme zvyklí, stačí lahev dobře schovat...“

Napsáno pro Ona Dnes.

Autor: Markéta Hrdoušková | úterý 26.3.2013 9:20 | karma článku: 27.41 | přečteno: 5262x

Další články blogera

Markéta Hrdoušková

Dny po tajfunu

Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.

30.9.2015 v 10:27 | Karma článku: 11.83 | Přečteno: 629 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Jitka Štanclová

Fuj, ona má na sobě tepláky!

Jó, časy se mění. I tak by se to dalo říct. Co se dříve tak kritizovalo, dnes se dere kupředu, doslova závratnou rychlostí.

19.10.2017 v 20:27 | Karma článku: 21.61 | Přečteno: 722 | Diskuse

Andrea Hynková

Když je chlap prostě jen orgán

Jako medička mám na mužích ráda poměrně podivné věci. Třeba jizvy, ráda poslouchám jejich srdce a snažím se v jejich tepu objevit nějakou srdeční vadu a před první pusou se zodpovědně ptám, kdy byli naposledy na krvi.

19.10.2017 v 14:00 | Karma článku: 37.79 | Přečteno: 6184 | Diskuse

Edna Nová

Jak lidé reagují na ženu s depresí?

Relativně dobře. Tedy pokud se jedná o přátele, známé, kolegy a tak. Častá reakce je: „Jo, depresi jsem měl taky.“ Ono je těžké nesklouznout do deprese, když heslem doby je mít, být, překonat, zvládnout, dosáhnout..

19.10.2017 v 10:53 | Karma článku: 23.72 | Přečteno: 1109 | Diskuse

Olga Hrdinová

Výročí české královny Elišky Rejčky

Dnes, 19. října, je to přesně 682 let od smrti významné české královny Elišky Rejčky. Proto se sluší připomenout si dramatické osudy této pozoruhodné ženy ...

19.10.2017 v 8:51 | Karma článku: 22.36 | Přečteno: 332 |

Hana Bočková

Babí léto

" Rosa o pavučinu zazvonila. Usmál ses. Pěkné je to. Vášnivě jsem Tě políbila, netušíc, že přichází babí léto. "

18.10.2017 v 20:07 | Karma článku: 8.95 | Přečteno: 164 | Diskuse
Počet článků 86 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4289

- Máma tří kluků, partnerka, kamarádka, dobrodruh.

- Vzděláním antropoložka, profesí leccos.

- Domovem v Tchai-peji

- Mám ráda svoje děti, manžela, teplou sprchu, kávu s mlékem, večery s knížkou, dlouhý spánek...
Locations of visitors to this page


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.