Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Beethoven pro popeláře

1. 10. 2013 10:15:38
Řada lidí, když se někam stěhuje, předem se rozhlíží a až podle toho se rozhoduje. To ale my ne. My se nejdřív stěhujeme a pak teprve rozhlížíme. Nebo to zkoušíme dělat zároveň, ale to mám z toho pak hlavu úplně v pejru.
 Hrdousek

Když už se pak opravdu přestěhujete, zákonitě jednoho dne přijde ten okamžik, kdy všechny krabice jsou vybaleny a všechny věci z nich jsou na svých místech. Tedy alespoň si to myslíte. Ale v příštích několika týdnech budete to nejdůležitější hledat vždycky někde jinde, než to je, protože logika "doma jsem to měla v obýváku v polici nad stolem" nefunguje. V novém "doma" totiž není nad stolem police a stůl není v obýváku, ale v jídelně. Jenomže i to je vlastně jedno, protože ani tam není police. Ještěže je tu alespoň ten obývák. Nicméně všechny věci z krabic někde jsou, i když jedlou sodu najdete až dva dny poté, kdy jste ji potřebovali dát do muffinů. Nebyla totiž podle očekávání mezi kypřícími prášky a kandovaným ovocem, ale mezi kapkami na kašel a akváriem. Takže vesměs všechno nebo téměř všechno funguje. V našem případě to znamená, že nastal čas pořádně se rozhlédnout kolem sebe a zjistit, kde jsme se to vlastně octli.

Když jsme se přestěhovali do Tchaj-peje, rozhlížela jsem se nejdřív po odpadkových koších. Vyhazovat odpadky je potřeba, i když se stěhujete. Moje děti mi vždycky obaly od lízátek, od zmrzliny, od sušenek cpou do ruky. "Hele, jen si to pěkně vyhoď, až bude nějakej koš!" říkám já. Jenže on nebyl. Odpadky se dětem v rukou hromadily. Byly ušmudlané čokoládou a oblemcané cukrem. Nakonec všechen ten odpad omylem vyhodily do koše na mokré deštníky, které tu naopak jsou všude. Zrovna nepršelo, tak tam nebyl žádný deštník. Překvapivé je, že ačkoliv tu nejsou téměř žádné koše, nejsou tu na ulicích ani žádné odpadky. Nikde ani smítko, žádný vajgl nebo žvýkačka, která se nalepí na botu a vy pak čvachtáte na každém kroku. Co tu ale na chodnících nechybí, jsou psí hovínka, což je docela uklidňující. Kam se tedy hrabou na pražský Žižkov, to vám řeknu, ale stejně, když si občas můžu zařvat "Kluci, bacha, hovňajz!" hned se cítím víc jako doma.

Během toho stěhování a hledání odpadkových košů jsem se taky rozhlížela po obuvi. Děti totiž musí nosit do školy uniformu. Tu jsme naštěstí koupili za nekřesťanské peníze přímo ve škole, ale černé lakýrky nám k tomu nezabalili. To byste nevěřili, jak nesnadné je v Taipei najít prodejnu s dětskou obuví, když neumíte čínsky. Všude jsou totiž jen samé stánky se zeleninou, s ovocem a oblečením a taky opravny skůtrů. Alespoň jeden skůtr najdete snad v každé rodině, tak je jasné, že motorkomechanika potřebují častěji než obuvníka. Jak jinak vysvětlit, že v každé ulici je pět opraven, ale žádná obuv. Ale zase si nemyslete, že je Tchaj-pej jedno velké tržiště!. V centru města to vypadá úplně normálně, třeba jako v New Yorku. Tam jsem sice nikdy nebyla, ale tak nějak si to představuju. Široké bulváry, nóbl obchody, restaurace, parky, parkoviště (které jsou většinou pod zemí, pod těmi parky), obchodní domy, kancelářské budovy...a tak. No nakonec i tu prodejnu obuvi jsme našli a boty koupili. A taky jsme objevili bezvadnou kavárnu, protože když se někam stěhujeme, musej tam mít dobré kafe, no ne?

Někdy se stane, že se ani nemusíte rozhlížet a objevíte něco, co vás zaujme na první pohled. Nebo třeba na první poslech. Jak jsem takhle chodila s kluky po Tchaj-peji a hledala odpaďáky, boty a pak taky nějaký ten byt k pronájmu, kde bychom mohli případně vybalovat krabice, slýchávala jsem hudbu. Na tom není nic zvláštního, spousta lidí tu s sebou nosí rádio, aby nedejbože nevzniklo někdy trapné ticho, třeba když se leze v džungli na kopec. A nebo když je třeba nějaká příležitost zazpívat si s přáteli karaoke. Ale tohle byla jiná hudba, známá, učívala jsem se ji kdysi hrát na kytaru. Vyhrávalo to tu tam, tu onde a dlouho jsem si myslela, že je to něco jako pojízdná prodejna zmrzliny a mražených polotovarů třeba. To jsou ty stereotypy ze starého dobrého českého "doma".... A pak jsem je uviděla. Nejdřív jsem tedy uslyšela tu Beethovenovu skladbu Pro Elišku strašně blízko a pak vedle chodníku zastavilo popelářské auto. Lidé se svými odpadky se už hromadili na chodníku. I když hromadili se je nepřesný výraz. Tady se nikdo nehromadí, tady se vždycky čeká ve frontě a nikdy se nepředbíhá. Někteří s velkými pytli, někteří se chtěli zbavit jen malého sáčku se šlupkami od brambor. A pěkně všichni svépomocí šupali své pytle do toho popelářského auta. Samotní popeláři hlavně přihlíželi. Ale abych jim nekřivdila, sem tam nějaké vetché stařence pomohli s nápřahem. Tak si myslím, že by si našinci rychle přestali stěžovat na popeláře, kteří šramotí pod okny s popelnicemi ještě před rozedněním, kdyby museli sami pěkně naklusat ke kukavozu s náručí vlastního odpadu. Možná, že by pak i raději recyklovali. Vlastně jsem pochopila i tu absenci odpadkových košů v ulicích. Je to celé o tom, že co si po sobě naděláš, to si sám po sobě ukliď. Od chvíle, kdy z obalu vytáhneš tofu, až poté, co ten obal vlastnoručně vložíš do popelářského vozu. Pěkné. Jen mi v tom výchovně neštymuje fakt, že v pekařstvích každou housku a každý koláč balí do igelitového sáčku zvlášť. Při počtu členů naší domácnosti bychom si za týden mohli z prázdných pytlíků od pečiva ušít vzducholoď. Tedy kdyby to šlo.

Ale ještě bych se vrátila k těm všudypřítomným stánkům s ovocem a zeleninou, z které valnou část nejsem stále schopna identifikovat. Což mi ovšem nebrání v tom, všechny ty košťály rvát do jídla. Babica by ze mě jistě měl radost. Taky tu všude prodávají ryby, krátké, dlouhé, zubaté i tlusté a některé dokonce modré s červenými puntíky! Leží na ledu a jsou krásně čerstvé, i když je venku zrovna 38 stupňů. Kuřata a vepřové zase visí na hácích a taky mu ta teplota evidentně nevadí. Zajímalo by mě, co na to naši hygienici. Anebo vlastně ani nezajímalo....Maso se takhle v Asii prodávalo odnepaměti a místním to evidentně není ke škodě. A já se alespoň nemusím kromě odpadkových košů, obuvi a bytu rozhlížet ještě po klasické masně. Když se mi zasteskne po chladících pultech, zajdu si do obchoďáku.

V ulicích je i spousta dalších obchůdků a prodejniček. Třeba ty s betelem (do kterého je zabalený plod arekové palmy a celé dohromady s dalšími přísadami je to taková trochu droga), které poznáte tak, že před nimi psychedelicky bliká něco červeno-oranžovo-modrého a je tam červeně napliváno. Žvýkači betele jsou snadno rozpoznatelní, protože mají černé zuby. Možná i proto tu působí tolik dentistů, rozhodně víc, než obuvníků. Ale zas ne tolik, jako opravářů mopedů. Kdyby u nás v Čechách ti zubaři nějak docházeli, dejte vědět, pár zdejších by mohlo vypomoct, v naší ulici by se to možná ani nepoznalo. No a ještě tu jsou jídelny, restauračky a občerstveníčka, některá velká, jiná vypadají jako polní kuchyně s jedním dvěma plastovými stolky. Těch je tu ještě víc než stánků s ovocem a zeleninou. Je jich tu úplně nejvíc, najíst se tudíž můžete všude. Kdybyste chtěli projít jednou ulicí a v každé jídelně ochutnat alespoň trochu, u popisného čísla 12 byste praskali ve švech. A ta vůně! Jestli něco může konkurovat čichové stopě růžového sadu, je to vůně asijské kuchyně. Jíst venku je tu normální. Nejspíš normálnější než péct si nějaký ten žvanec doma, protože ve spoustě bytů chybí trouba. To jsem zjistila, když jsem se rozhlížela po těch odpadkových koších, obuvi a bytu k pronájmu.

Jenže já troubu potřebuju, protože sice mám ráda asijskou kuchyni, ale občas taky peču bábovku, svíčkovou nebo....třeba muffiny. Tak jsem nám v Tchaj-peji našla k pronajmutí byt s troubou. A i když jsem ty muffiny musela nakonec udělat bez jedlé sody, nic to nemění na tom, že bedny jsou vybaleny. Já teď budu mít čas nejen se rozhlížet kolem sebe, ale taky o tom občas něco napsat. Takže pokračování příště. :-)

Autor: Markéta Hrdoušková | úterý 1.10.2013 10:15 | karma článku: 24.80 | přečteno: 1370x

Další články blogera

Markéta Hrdoušková

Dny po tajfunu

Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.

30.9.2015 v 10:27 | Karma článku: 11.83 | Přečteno: 629 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

Opravdu severská romance 10: V Bergenu průměrně prší 213 dní v roce, my ale měli slunečno

Světové firmy v nádherných domech z 18. st., v přístavu lodě z celého světa, plody moře kupované přímo od rybářů, 1 lanovka a 1 pozemní dráha na kopec nad městem, jež vzniklo jako "zelená louka mezi horami", bývalá metropole země.

20.10.2017 v 8:50 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 3. díl: Cesta do Baskicka

Do Baskicka je to z České republiky zhruba 1800 km. To je dost daleko na to, aby cestování autem, autobusem nebo vlakem zabralo hodně času. Jak se tedy sem dostat, když většina přímých letů od nás léta do Madridu nebo Barcelony?

20.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 15 | Diskuse

Michal Dokoupil

Jak v Kambodži utéct z civilizace

Pod jménem Kambodža si každý vybaví dvě věci, Angkor Wat a Rudé Khméry. Já ale při svých návštěvách postupně prozkoumávám i další části a zajímavosti této divoké země. Tentokrát jsme zamířili na pobřeží.

19.10.2017 v 14:30 | Karma článku: 9.41 | Přečteno: 248 | Diskuse

Jana Schlitzová

Zřícenina Lopata

Zřícenina Lopata, název trochu zvláštní, ale rozhodnutí udělat si tady procházku, byl báječný. Vystupujeme na skalní plošinu, kde se hrad nacházel. Ohýnek a voňavé buřtíky umocňují romantiku na Lopatě.

19.10.2017 v 11:46 | Karma článku: 12.62 | Přečteno: 370 | Diskuse

Martin Orálek

Jak jsem těžil zlato v Ghaně 46

Po filozoficko-ekologickém zamyšlení se přesunuji k méně vznešenému tématu - jídlu. Jídlo bylo pro nás v Africe neustále problém. A ani zde tomu nebylo jinak...

19.10.2017 v 10:42 | Karma článku: 10.87 | Přečteno: 285 | Diskuse
Počet článků 86 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4289

- Máma tří kluků, partnerka, kamarádka, dobrodruh.

- Vzděláním antropoložka, profesí leccos.

- Domovem v Tchai-peji

- Mám ráda svoje děti, manžela, teplou sprchu, kávu s mlékem, večery s knížkou, dlouhý spánek...
Locations of visitors to this page


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.