Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kdo hraje hry, nezlobí...

28. 04. 2014 9:45:29
Tenhle článek píšu z naštvanosti. A taky trochu z bezradnosti a jako obvykle, když mnou zmítají emoce, z okamžitého popudu. Přiznám se v něm, že jsem nemoderní a zpátečnická. A vůbec mi to není líto.

Vzpomínáte si, co jste dělali v čase "osobního volna" na škole v přírodě? Nebo na vícedenním školním výletu, lyžařském kurzu, bramborové brigádě...na jakékoliv akci, kde se sešlo hodně vrstevníků či spolužáků? A nebo proč hned vícedenní akce...co jste dělali o školních přestávkách?

Já celkem jo. Dost často to byly lumpárny. Už v první třídě jsem dostala černý růžek do notýsku, protože jsem stříkala po spolužácích mléko z pytlíku, které jsme dostávali zdarma v rámci jakési osvětové akce. A o pár let později jsem s kamarádkou nakreslila naší všeobecně neoblíbené třídní na dveře kabinetu prasátko, takové to hranaté, se zakrouceným ocáskem. Myslely jsme, že v tom kabinetu není, ale najednou zachrastily zevnitř klíče. Dalších deset minut jsme strávily na záchodě. Vyškrabaly jsme se obě na záchodovou mísu, bály se i dýchat a učitelka na nás zpoza dveří volala: "Holky, vylezte, já stejně vím, které vy jste!" Nevěděla a my měly víc trpělivosti a hlavně strachu.

Dobře, vím, že tohle není zrovna k chlubení. Ale dělali jsme i jiné, normálnější věci. Házeli jsme po sobě mokrou houbou a křídami, mastili piškvorky na kostičkovaném papíru, hráli "čáru" o céčka, my děvčata skákaly gumu, honili se, brali si navzájem věci a pak se o ně prali. Většinu věcí jsme dělali tak nějak společně. Jo jo, bylo to zkrátka v době, kdy mobily a počítače byly ještě v plenkách, a to kdo ví jestli.

Když jsem onehdá vnikla do synovy třídy o velké přestávce, protože jsem mu nesla zapomenuté klíče, naskytl se mi pochmurný, tedy pro mě pochmurný, obrázek. Děti seděly na lavicích, osaměle, některé ve dvojicích nebo trojicích (alespoň potud bylo kolektivnosti učiněno zadost), v rukou mobily a mastily hry. Nechci být nespravedlivá, ne všechny. Ale většina. A když jede třída na školu v přírodě? Doporučení školy zní "Nechte mobily doma". Naopak, ve věcech doporučených jsou karty a stolní hry. Kdykoliv jsem se svého staršího syna ptala, jestli něco z toho vůbec vytáhl z kufru, odpověď zněla: "Ne, neměl jsem s kým to hrát. Kluci v pokoji hráli hry na mobilu a já jsem na ně koukal."

Na tomto místě nastal čas na ono inzerované přiznání. Ano, jsem zpátečnická. Nemám nic proti mobilům obecně a je mi známo, že mnohé děti je prostě potřebují, aby byly svými rodiči během dne dohledatelné. Vím, že je jiná doba a zvlášť život dětský ve velkých městech je nebezpečnější než před 30 lety. Přesto se zarputile snažím do své rodiny nevpustit záležitosti, které považuji za zbytečné. A hry na mobilech za zbytečné považuji. Zvlášť, když je děti hrají o přestávkách a na školách v přírodě. Vadí mi to. Mrzí mě, když moje děti o školních pauzách sledují spolužáky ťukající do mobilu, i když jim samotným to ani moc nevadí a jediné, co by chtěly, je mít vlastní mobil a ťukat do něj taky. Chtěla bych, aby radši dělali lumpárny. Fakt jsem byla ráda (i když navenek jsem samozřejmě nejásala), když si paní učitelka stěžovala na mladšího syna, že se o přestávce s kamarádem vzájemně drželi za nohu a snažili se seskákat po těch zbylých ze schodů. Prostě mi to s hlediska jejich sociálního a motorického rozvoje přišlo daleko přínosnější, než kdyby společně seděli na školní lavici s chytrým telefonem v ruce.

Možná bychom jim ho měli pořídit. Možná bychom se měli smířit s "pokrokem", leckdo by mi to určitě poradil. Proč se tomu bránit. Co z toho máme, vždyť chudáci naše děti, jak se musí cítit. A nebo to vidím moc černě? Jsem divná, když preferuju u svých dětí "klukoviny", než aby ukázněně trávili volný čas nějakou klidnou statickou činností jakou hry na mobilu bezesporu jsou? Třeba mi to vymluvíte a vysvětlíte. A to jsem se vůbec nedotkla tématu internet a sociální sítě. Při nedávné třídní debatě o nevhodnosti sociálních sítí pro děti totiž můj desetiletý syn jako jediný ze třídy nevěděl, co je to facebook. Ale o tom třeba zas příště.

Autor: Markéta Hrdoušková | pondělí 28.4.2014 9:45 | karma článku: 21.59 | přečteno: 1026x

Další články blogera

Markéta Hrdoušková

Dny po tajfunu

Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.

30.9.2015 v 10:27 | Karma článku: 11.83 | Přečteno: 629 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Tichý(Bnj)

Návrat domů aneb rozloučení s Prahou

Osudová Praha? Jak se to vezme. Praha mi v životě mnohé dala. Poprvé (kromě návštěv s rodiči, se školou či kamarády) jsem se zde ocitl v letech 1983 až 1988 na studiích.

19.10.2017 v 15:03 | Karma článku: 8.70 | Přečteno: 250 | Diskuse

Jan Jílek

Život bez víry, život ve strachu

Dostal jsem velmi zajímavou knížku, jménem:„Zadní vrátka do nebe. Od Lionela Bluea. Rabín, anglický Žid, který prošel jistou měrou náklonností k marxismu, jako mnoho jeho souvěrců, aby se z něj stal hluboce věřící.

19.10.2017 v 12:50 | Karma článku: 14.61 | Přečteno: 386 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Malá Itálie uprostřed Prahy

,,Fuj, to je hnus." Zhrozila jsem se po otevření české konzervy loupaných ,,italských" rajčat. Teď už chápu, proč si tady lidi stěžujou na nekvalitní potraviny neboli na rozdíl potravin pro východní a západní trh.

19.10.2017 v 6:03 | Karma článku: 34.28 | Přečteno: 3172 | Diskuse

Jana Aulehlová

Držím pusu, krok už ne

Manžel je totálně naštván, že nechci vincentku. Dcera zase neudrží smích a syn mě paroduje. Žádná viditelná lítost. Jak promluvím, přivádím každého k smíchu. Ani se jim nedivím, protože chodím s píšťalkou na krku.

18.10.2017 v 19:20 | Karma článku: 11.33 | Přečteno: 331 | Diskuse

Jan Jílek

Svoboda je jen jedna

Měl jsem včera těžký den. Hlavně pracovně, ale konec dobrý, všechno dobré. Mám už starší „Vivofit.” Zařízení, co měří počet kroků, ušlých kilometrů, čas, spotřebované kalorie atd.

18.10.2017 v 9:12 | Karma článku: 13.87 | Přečteno: 302 | Diskuse
Počet článků 86 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4289

- Máma tří kluků, partnerka, kamarádka, dobrodruh.

- Vzděláním antropoložka, profesí leccos.

- Domovem v Tchai-peji

- Mám ráda svoje děti, manžela, teplou sprchu, kávu s mlékem, večery s knížkou, dlouhý spánek...
Locations of visitors to this page


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.