Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ranní kafe

2. 09. 2014 7:58:00
Stojí tu vedle mě, aby mi pomohla přetvořit myšlenky v písemný projev. Každé ráno už mnoho let (s menšími přestávkami) mě najdete s ní v ruce. A teprve dneska jsem se rozhodla vzdát jí hold. Milovníci čajů, kakaa, rumu i vody prominou, ale miluju svou ranní kávu.

Pravidelně deset minut před osmou políbím před školou děti, zamávám na rozloučenou a krokem vzorné matky odcházím, abych si dopřála své ranní potěšení. Tak by to nějak mělo vypadat. Ve skutečnosti se většinou přiřítíme za dvě minuty osm, kdy je v Taipeji už 35 stupňů, takže čůrky potu mi stékají po zádech, zplihlé vlasy se mi lepí na rudý obličej a zvrtla jsem si dvakrát nohu. "Utíkejte, šup, šup!" popoháním kluky a oni utíkají. V zápětí na ně volám, protože jsem jim zapomněla dát oběd, který stále svírám v ruce. A teprve potom, když se skutečně rozejdou do svých tříd, když si vydechnu a otřu orosené brýle, abych viděla na cestu, potom nutně potřebuju kafe.

Pět minut od školy je malá kavárnička. Tak jak to v Taipeji bývá, taková malá garáž bez předních dveří, kam se sotva vejde pult a dva stolečky venku v podloubí. Kávu připravuje muž ve středních letech s pleší a brýlemi, což je samo o sobě neobvyklé, protože v kavárnách obvykle pracují mladé krásné dívky, maximálně mladí sympatičtí mužové. Mají tam vlastní pražírnu, takže vůně kávy se line široko daleko. Byla to ona vůně, která mě tam první den přilákala a už jsem jí zůstala věrná. Ten muž se s kávou mazlí. Ano, zní to...divně, ale je vidět, že má kávu rád, že jí chce dát tu nejlepší péči. Vyzobává černá přepražená zrnka, kontroluje teplotu a čas, když zazvoní na pražírně alarm, nebo co to je, vyskočí jak postřelený srnec, vrhá se ke stroji a otáčí kolečky, mačká čudlíky a pak otevírá výsypku a už se to sype, záplava voňavých hnědých zrnek. Říkala jsem si: "Tenhle pán bude umět udělat opravdu dobrou kávu." A taky že jo.

Ale to není to jediné, co mě tam drží. Ta slečna u kasy si totiž pamatuje, co si objednávám. Řeknete si, že to je přeci normální, když někdo přichází každý den, v tutéž hodinu a dává si to samé, jenom blbec by si to po 14 dnech nezapamatoval. Asi jo. Přesto si mi to líbí. Líbí se mi být stálý zákazník, i když si jinak moc nepokecáme. Čínsky jsem zatím schopna říct právě jen to "Re nate, bu tang," což jak pevně doufám, znamená "horké latté bez cukru." Ale kdysi dávno jsem stála stejně jako ona na druhé straně pultu. A přesně v té době se zrodila moje láska k ranní kávě.

Říkejme mu Denis. Klidně proto, že se tak opravdu jmenuje. Žije na druhé straně zeměkoule a je to Australan nebo Srb nebo obojí a pokud mu tenhle článek nepošlu, stejně se nedozví, že o něm píšu. Denis byl kavárník v kavárně Manhattan v centru Sydney. Ta kavárna patřila jeho matce a už neexistuje, Denis dávno přetavil svou lásku ke kávě v něco bytelnějšího. Když jsme přiletěli do Sydney, neuměla jsem anglicky. Ostatně to byl taky důvod, proč jsme se vydali do Sydney. Uměla jsem říct jen: "My name is Marketa and I ́m looking for job," což stačilo tak akorát na práci umývačky nádobí. Ale pak jednoho dne po třech měsících (kdy už jsem díky umývání nádobí v řeckém bistru rozuměla i několika sprostým vtipům) zavolal Denis z Manhattanu, kde jsem po příletu nechávala lísteček s telefonem. A tak jsem začala vyrábět sendviče v kavárně a hlavně, pomáhat Denisovi vařit kafe.

Denis vařil skvělé kafe. Když jsme přišly s kamarádkou do práce, udělal nám latté, dokonalé latté. Denis byl totiž umanutý, a když už vařil kafe, rozhodl se, že bude vařit to nejlepší kafe v Sydney, ba co v Sydney, v celé Austrálii. A tvrdě na tom pracoval. My jsme začaly patlat sendviče a kafe jsme nikdy nedopily. Když opadl čas snídaní a první nápor zákazníků, zbytky kávy ve skleničce jsme strakaly do mikrovlnky a ohřívaly. Denis si rval vlasy z hlavy a chrlil srbské kletby, protože pro něj každé kafe bylo jako umělecké dílo a my strkaly jeho Monu Lisu do trouby.

Po čase jsem se vypracovala na Denisovu pomocnici, což bylo moje štěstí, protože jinak by mě jeho matka nejspíš vyhodila. Nikdy jsem se totiž nenaučila vložit salát do housky podle jejích představ. Připravovala jsem kelímky, odebírala, zavírala, kasírovala, usmívala a učila se. Denis vařil asi tisíc kafí denně. Přicházeli si pro ně lidé z půl hodiny vzdálených kanceláří a brali si i dvacet káv s sebou pro všechny kolegy. Denis se u stálých zákazníků nepotřeboval ptát, jakou kávu má připravit. Věděl nejen to, ale znal i další podrobnosti ze života "svých lidí." "Ahoj Karin, ó, ty máš nové vlasy, tahle barva ti sluší! Martine, co tvůj syn, udělal ty příjimačky na techniku? Lindo, jak se daří matce, kdy že jde na tu operaci žlučníku?" Bylo to úchvatné představení. Lidé se vraceli do Manhattanu nejen kvůli nepřekonatelné kávě, ale proto, že tam byl někdo, kdo je znal, znal jejich problémy, pamatoval si je a nepopletl! Dodnes je to pro mě stejně nepochopitelné jako třeba paměť učitelek, které si i po 30 letech pamatují většinu jmen svých žáků.

A já se naučila pít každé ráno kávu. Nepotřebuju ji pro povzbuzení a probuzení, ale pro tu dokonalou chuť. Takže někdy si dávám ranní kávu klidně až po obědě. Moje ranní káva, to je chvíle zklidnění, příprava na okamžiky příští, plánování, vzpomínání, odpočinek, pohoda. Jsem ráda, když mi ji udělá někdo jiný, někdo, kdo to umí. Takže dneska jsem ta zákaznice. Co přijde, odpoví na pozdrav "zao", dobré ráno, počká v koutku na své latté, zatímco vtahuje do nozder tu úžasnou vůni, poděkuje a s klidem v duši odchází. Jo a učím se čínsky, abych si třeba jednou mohla se "svými" kavárníky popovídat (což by byl takový hezký závěr...ale popravdě, ta čínština mi tak strašně neleze do hlavy! Ale o tom třeba zase příště).

Autor: Markéta Hrdoušková | úterý 2.9.2014 7:58 | karma článku: 18.90 | přečteno: 966x

Další články blogera

Markéta Hrdoušková

Dny po tajfunu

Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.

30.9.2015 v 10:27 | Karma článku: 11.83 | Přečteno: 629 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Tichý(Bnj)

Návrat domů aneb rozloučení s Prahou

Osudová Praha? Jak se to vezme. Praha mi v životě mnohé dala. Poprvé (kromě návštěv s rodiči, se školou či kamarády) jsem se zde ocitl v letech 1983 až 1988 na studiích.

19.10.2017 v 15:03 | Karma článku: 8.70 | Přečteno: 249 | Diskuse

Jan Jílek

Život bez víry, život ve strachu

Dostal jsem velmi zajímavou knížku, jménem:„Zadní vrátka do nebe. Od Lionela Bluea. Rabín, anglický Žid, který prošel jistou měrou náklonností k marxismu, jako mnoho jeho souvěrců, aby se z něj stal hluboce věřící.

19.10.2017 v 12:50 | Karma článku: 14.61 | Přečteno: 385 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Malá Itálie uprostřed Prahy

,,Fuj, to je hnus." Zhrozila jsem se po otevření české konzervy loupaných ,,italských" rajčat. Teď už chápu, proč si tady lidi stěžujou na nekvalitní potraviny neboli na rozdíl potravin pro východní a západní trh.

19.10.2017 v 6:03 | Karma článku: 34.28 | Přečteno: 3148 | Diskuse

Jana Aulehlová

Držím pusu, krok už ne

Manžel je totálně naštván, že nechci vincentku. Dcera zase neudrží smích a syn mě paroduje. Žádná viditelná lítost. Jak promluvím, přivádím každého k smíchu. Ani se jim nedivím, protože chodím s píšťalkou na krku.

18.10.2017 v 19:20 | Karma článku: 11.33 | Přečteno: 331 | Diskuse

Jan Jílek

Svoboda je jen jedna

Měl jsem včera těžký den. Hlavně pracovně, ale konec dobrý, všechno dobré. Mám už starší „Vivofit.” Zařízení, co měří počet kroků, ušlých kilometrů, čas, spotřebované kalorie atd.

18.10.2017 v 9:12 | Karma článku: 13.87 | Přečteno: 302 | Diskuse
Počet článků 86 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4289

- Máma tří kluků, partnerka, kamarádka, dobrodruh.

- Vzděláním antropoložka, profesí leccos.

- Domovem v Tchai-peji

- Mám ráda svoje děti, manžela, teplou sprchu, kávu s mlékem, večery s knížkou, dlouhý spánek...
Locations of visitors to this page


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.