Co to je za lidi, kteří věří v zemi zaslíbenou? Jsou to podvodníci hodlající zneužívat naši štědrou sociální síť nebo zoufalci, kteří vsadili všechno na jednu kartu?
archiv autorky
Co je to za lidi, kteří jsou ochotni bivakovat týdny před českým velvyslanectvím v naději, že si budou moci podat žádost o pracovní vízum? Proč je Česká republika přitahuje jako magnet, přestože informace prosakující od jejich krajanů žijících už nějaký čas "tam", pomalu začínají pozbývat na atraktivnosti? Proč jich je přesto čím dál víc?
České a zejména zahraniční firmy, malé i mamutí podniky z Čech i Moravy, všechny spojuje jeden problém - nedostatek nekvalifikovaných pracovních sil. Potřebují ne desítky nebo stovky, ale tisíce lidí k pásům a ke strojům. Bez nich nejsou schopny plnit plán, dostát svým závazkům a hrozí jim když ne přímo krach, tak alespoň velké nepříjemnosti. Čeští nezaměstnaní s minimální nebo žádnou kvalifikací nebudou pracovat za podprůměrnou mzdu, kterou jsou jim tyto firmy ochotny dát. Nikdo je nedonutí a i kdyby je nějaká síla nahnala do továren, kam se se svou pracovní morálkou a loajalitou k zaměstnavateli budou hrabat na asijské "gastarbajtry".
Tak úřady práce vydávají pracovní povolení pro cizince. Kolik z nich je pro občany Mongolska? Sto, tři sta nebo snad sedm set měsíčně? Nikdo neví....neexistuje koordinace, početní limity, nefunguje spolupráce, ani konstruktivní komunikace mezi odpovědnými institucemi. Jsou jen zaměstnavatelé požadující stále víc pracovníků a na druhé straně světa tisíce lidí, kteří z různých důvodů opustili své jurty a šli se postavit do fronty na vízum. Mezi nimi pak stojí zprostředkovatelé, překupníci a podvodníci, pro něž je nejsnadnější věcí pod sluncem podfouknout svoje krajany, ketří se sice výborně vyznají v práci s dobytkem a kůží, ale neznají kromě mongolštiny žádný jiný jazyk a nemají nejmenší tušení, o co vlastně v téhle hře jde. Několikasetletá generační zkušenost ze života v nehostinném prostředí, kde je pomoc bližnímu a vzájemná důvěra základní podmínkou přežití, je na existenci ve světě žraloků, kde tím nejdůležitějším jsou peníze, naprosto nepřipravily.
Průměrná mzda v Mongolsku je něco kolem 300 000 tugriků, což je dnes zhruba 260 amerických dolarů měsíčně. Podobně jako v Česku je tu ale průměrná mzda podivné číslo, na něž většina lidí nedosáhne. Na nebo pod hranicí chudoby žije 80% obyvatel Mongolska. Střední třída téměř neexistuje. Lidé tu nehladoví i díky tomu, že stále funguje spolupráce v rámci rozšířených rodin. Příbuzní, jakkoliv vzdálení, si vzájemně pomáhají. Ale ve chvíli, kdy ceny benzínu a v návaznosti na tom i dopravy během čtrnácti dnů vzrostly dvojnásobně a strmě stoupají i ceny základních potravin, je život pro obyčejného Mongola těžší a těžší.
Pak se rodina složí. Prodá se byt nebo kus stáda. Někdo si vezme půjčku. Ze třinácti dospělých dětí se tři vyšlou do České republiky (nebo do Jižní Koreje) vydělávat. A splácet. Lichvář na úroky nepočká. Překupníkovi se zaplatí částka, za níž by se dalo i s ženou a dětmi vyžít celý rok. Za své peníze dostane Mongol několik papírů. Netuší, co na nich stojí a k čemu který z nich slouží. Nezná přeci latinku, takže ani žádost si sám vyplnit nedokáže. Ale chová je na srdci jako svou vstupenku do ráje. A teď jen se s nimi dostat na velvyslanectví k přijímacímu okénku.
Nastává boj. Další a další lidé chtějí peníze. Za místo ve frontě. Za zapsání do pořadníku. Na úplatky... A Mongol platí, protože nemá jinou možnost. Ničemu totiž nerozumí. Platí, protože potřebuje splácet. Na oficiální nástěnce zastupitelského úřadu sice visí upozornění: "Nedávejte nikomu peníze, nevěřte podvodníkům, ať vám tvrdí cokoliv. Jediná možná cesta je ta oficiální," ale co s tím, když čekajících je o tolik víc, nežli těch, kteří se dovnitř skutečně dostanou. Proto Mongol věří každému, kdo mu nabídne jakoukoliv snadnější cestu. Nezkoumá, zda to může být pravda, zkusí prostě všechno. Lepší jakákoliv imaginární, i třeba falešná, šance, než žádná.
Ještě před dvěma lety toužilo po českém pracovním vízu mnohem méně lidí. Neexistovaly pořadníky ani fronty. Situace se ale změnila. Mongolů se štosem papírů, které pro ně znamenají lepší život, je víc, mnohokrát víc. Pět tisíc, osm, možná deset tisíc ročně? Nikdo neví. Do statistik se dostanou pouze ti, kteří mají to štěstí a podat žádost o vízum se jim podaří. Další tisíce zůstanou za branou s bezceným povolením od českého úřadu práce. Někteří zaměstnavatelé se své levné pracovní síly nedočkají.
Pro laika je řešení poměrně snadné. Sejdou se odpovědné osoby z odpovědných ministerstev, dalších institucí a zástupců zaměstnavatelů chtivých dělníků. Jedni řeknou své požadavky, druzí své možnosti. Nakonec se dohodnou na kompromisu, který by byl přijatelný pro všechny strany. Stanoví se početní limity. Takhle to ale bohužel nefunguje.
Nadějí jsou zelené karty - pro firmy i pro tisíce Mongolů. Posouzení, zda přivlečou do české kotliny AIDS a tuberu, vezmou našim nebohým nezaměstnaným tu trochu práce a nakonec skončí na dlažbě, zda budou zakládat ghetta a zvýší kriminalitu, nechávám na odbornících. Přinejmenším zdravotní rizika by ale opět z pohledu laika šla celkem snadno minimalizovat - povinnými zdravotními testy jako přílohou k žádosti o zelenou kartu. Zatím se zdá, že nikdo toho o zelených kartách vlastě ještě moc neví...Pokud by ale zabránily tomu, aby se před branami velvyslanectví srocovaly davy zoufalců, na něž nikdy nepřijde řada, mají u mě bod k dobru.
