Ať mají do smrti cejch.

Když mi bylo šest let, chodila jsem po žižkovských ulicích do školy sama. I tehdy se stávaly otřesné věci. Máma mi jednou vykládala o mrtvém dítěti, které kdosi zabil, samozřejmě s výchovným dovětkem "nikdy s nikým cizím nikam nechoď!" Zdály se mi pak nějaký čas hrůzostrašné sny o dětech s klackem v krku, aby nemohly křičet a špendlících zabodaných za nehty, aby nemohly škrábat. Měla jsem plnou hlavu děsu dítěte, kterému někdo ubližuje. Chodila jsem do školy se strachem a rozhlížela se kolem sebe, zda-li se odněkud neplíží vrah s krabičkou připínáčků v ruce.

Pak jsem zapomněla. Teď se mi ten šílený pocit vrátil, jen z jiné strany, ze strany rodiče, kerému se ztratilo dítě. Už několik dní  se nemůžu zbavit myšlenek na Aniččina tátu a mámu, na jejich bezmoc a zoufalství, které musejí prožívat. Uvědomuji si, jak moc svým klukům lžu pokaždé, když jim slibuji, že je vždycky ochráním. Ale zkuste pěti, šestiletému dítěti natvrdo říct, že to není pravda, že se můžu snažit sebevíc, ale vždycky je tu ta možnost, že je někdo někam zatáhne, ublíží jim, možná zabije...a že já u toho nebudu, neschopná je bránit. Touha po absolutní ochraně svých dětí a ta odporná směs strachu a zklamání z toho, že prostě není možná, to je pro mě černá můra, odvrácená stránka mateřství.
Nesnáším ten pocit, zbavuje mě realistického uvažování. Mám chuť děti zavřít v jedné, nejlépe polstrované místnosti a nikam je nepouštět. Vždyť i když půjdou jen se mnou na nákup, může zrovna na chodník vjet šílený řidič. A co kdybych je pustila na školní výlet autobusem, který nemá dětské autosedačky? Od kdy si můžu dovolit je s klidným srdcem pustit samotné na dětské hřiště, až jim bude 15, 18, 20? Jak jim mám zakázat, aby jednou stopovaly, když já s jejich tátou tak projela půl Evropy?
Strašně moc bych si přála, aby se Anička našla živá.
Chtěla bych, aby existoval seznam deviantů, který by vyšetřování urychlil.
Přála bych si, aby ochránci lidských práv a Úřad pro ochranu osobních údajů pro jednou mlčeli.
Protože právo dětí na bezpečí a život patří k těm nejvyšším, které já znám. Proti němu jsou práva na soukromí či právo na presumpci neviny různých úchylů a násilníků naprosto bezvýznamná. Oni mají spoustu jiných práv, třeba právo se léčit včas, dřív, než udělají něco hrůzného. Pokud ho nevyužijí, ať mají do smrti na čele cejch.

Sobotní doplnění (aneb na co chci ještě odpovědět):

Můj článek je především emotivní výkřik mámy, která se bojí o své děti, žádný morálně-sociologicko-právní rozbor všech pro a proti.

Vycházela jsem z toho, co jsem se dočetla, třeba tady, kde se píše, že "Česká republika stále nemá seznam trestaných deviantů." Pochopila jsem z toho, že pro práci policie neexistuje nic oficiálního, s čím by mohla v takovýchto případech pracovat, i když je mi jasné, že s něčím pracovat musí.

Nikde se nezmiňuji o žádné touze po veřejném seznamu, který by mi umožnil zmrzačit případného pedofilního souseda. Docela by mi stačil neveřejný seznam, který by usnadnil, urychlil vyšetřování.

Rovněž netoužím po seznamu všech občanů s nějakou sexuální diagnózou. Jde mi jen o ty, kteří již ublížili nějakému dítěti a byli za to odsouzeni, jednoduše proto, že nevěřím že odsezením si trestu by se takový člověk měl stát tabulí nepopsanou se stejnými právy jako má jeho oběť.

Vím, že většinu trestných činů na dětech spáchají ti, co se s ním znají, nebo "noví" devianti.  Ano mám z toho strach. A vím, že s tímhle se nedá nic dělat. Ale existují recidivisté a není jich zas tak málo. Je mi úplně jasné, že žádný, ať už veřejný či neveřejný seznam trestaných deviantů moje děti neochrání, ale pokud může pomoct policii zavřít tyto lidi (myšleno devianty-recidivisty) někam mimo společnost a zabránit jim, aby si vybrali další dítě z řady, tak prostě žádné proti nenacházím.